Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3773/19

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky PERSIMMON SOLUTIONS INC., se sídlem Francis Rachel Street Victoria, Oliaji Trade Center, First floor, Suite 13, Victoria, Mahé, Seychelská republika, zastoupené Mgr. Petrem Neumannem, advokátem, se sídlem Praha 1, Jungmannova 733/6, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2017 č. j. -77 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019 č. j. -108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy

1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 22. listopadu 2019 navrhla stěžovatelka postupem dle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že obě uvedená rozhodnutí zasáhla do stěžovatelčina práva na rovnost účastníků řízení zaručeného d (dále jen " ") a legitimních očekávání stěžovatelky souvisejících s porušením principu vázanosti soudu zákonem ve smyslu y (dále jen " ") a porušením zásady dělby moci, dle které zákonodárná moc náleží Parlamentu ( y); shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu mělo navíc z důvodu nepřezkoumatelnosti porušit stěžovatelčina práva na soudní ochranu a spravedlivý proces vyplývající z y.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že právní předchůdce stěžovatelky přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka RE 100 D s.r.o., IČ: 271 89 481 (dále jen "dlužník") nezajištěnou a nevykonatelnou peněžitou pohledávku ve výši 48 733 476,21 Kč z titulu dlužníkem vystavené směnky vlastní (dále jen jako "sporná pohledávka"). Insolvenční řízení dlužníka vedené u Krajského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") pod sp. zn. (24) INS 11584/2010 (dále jen "insolvenční řízení dlužníka") bylo zahájeno dnem 7. října 2010. Dne 24. března 2011 byl soudem prvního stupně zjištěn úpadek dlužníka. Insolvenční řízení dlužníka se tak řídí ve znění účinném do 30. března 2011 (uvedené znění účinné do 30. března 2011 dále jen "IZ ve znění k 30. březnu 2011"), tj. před novelizací provedenou (dále jen " z roku 2011"), která reagovala na plenární nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2010

sp. zn.

(N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb., dostupný též na http://nalus.usoud.cz), kterým došlo s účinky ke dni 31. března 2011 ke zrušení části ustanovení věty první včetně věty za středníkem ve znění k 30. březnu 2011 z důvodu neústavního odnětí práva přihlášených věřitelů účinně zpochybňovat pohledávky jiných (konkurujících) věřitelů.

3. Dne 17. května 2011 bylo soudu prvního stupně doručeno podání datované dnem 16. května 2011, kterým společnost PXP Group a.s., IČ: 288 81 788, v postavení přihlášeného věřitele (dále jen "popírající věřitel") popřela spornou pohledávku co do pravosti především proto, že má jít o pohledávku fiktivní (účelově vytvořenou); popření sporné pohledávky popírajícím věřitelem se považuje za žalobu o popření sporné pohledávky (dále jen "žaloba"). Na přezkumném jednání konaném dne 23. května 2011 insolvenční správce spornou pohledávku jako nezajištěnou a nevykonatelnou uznal; dlužník se ke sporné pohledávce nevyjádřil. Ohledně žaloby se vede u soudu prvního stupně incidenční spor pod sp. zn. (dále jen "incidenční spor"). V důsledku nabytí pohledávky popírajícího věřitele vstoupila do incidenčního sporu v postavení žalobce společnost L 180 s.r.o., IČ: 248 20 474, která v něm nadále pokračuje (dále jen "současný popírající věřitel"). Soud prvního stupně odmítl svým usnesením ze dne 27. dubna 2017 č. j. -68 žalobu s odůvodněním, že popírající věřitel nebyl v době popření ve věci aktivně legitimován, jelikož neměl vůči sporné pohledávce popěrné právo, když ve znění k 30. březnu 2011 nepřiznával přihlášeným věřitelům popěrná práva ve vztahu k pohledávkám dalších věřitelů dlužníka. Toto právo měla nově založit právě až z roku 2011, která sice obsahovala nové znění ustanovení a doplnila ustanovení třetí až pátý odstavec, nicméně dle příslušných přechodných ustanovení (viz čl. II. 1 novely z roku 2011) se insolvenční řízení dlužníka i nadále mělo řídit ve znění k 30. březnu 2011. Soud prvního stupně dále v uvedeném usnesení rozhodl o nákladech řízení a vrácení jistoty na náklady incidenčního sporu.

4. Proti tomuto rozhodnutí podal současný popírající věřitel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud"), který svým usnesením ze dne 8. srpna 2017 č. j. -77 uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žaloba se neodmítá. Odvolací soud své rozhodnutí vycházející z odlišného právního názoru na aktivní legitimaci popírajícího věřitele odůvodnil tak, že vzhledem k výše citovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2010 sp. zn. (N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.), který absenci popěrného práva přihlášených věřitelů shledal za protiústavní, je jedinou cestou, jak se vyhnout individuálnímu právnímu aktu neústavnosti, překonání jazykového výkladu ve znění k 30. březnu 2011 výkladem teleologickým, umožnit realizaci popěrného práva přihlášeným věřitelům s účinky obdobnými popěrnému právu insolvenčního správce.

5. Proti napadenému usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost odůvodnila ve smyslu § 237 o. s .ř. potřebou vyřešit několik právních otázek, na nichž mělo rozhodnutí odvolacího soudu záviset, které buď v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") prozatím vyřešeny nebyly, nebo při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu, nebo těch, které by měl dovolací soud vyřešit odchylně od závěrů vyjádřených v usnesení dovolacího soudu ze dne 25. dubna 2012 sp. zn. , (uveřejněném pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen "R 113/2012"). Stručně shrnuto stěžovatelka prostřednictvím dovolání vznášela následující právní otázky (i) zda je obecný soud oprávněn se odchýlit od zákona, dojde-li k závěru o neústavnosti zákona, aniž by však postupoval dle y, (ii) zda v insolvenčních řízeních, které se řídí ve znění k 30. březnu 2011, má věřitel právo účinně popřít pohledávku jiného věřitele, jakým způsobem a s jakými účinky, a (iii) zda v insolvenčních řízeních, které se řídí ve znění k 30. březnu 2011, má věřitel právo účinně popřít pohledávku jiného věřitele mimo přezkumné jednání. Stěžovatelka se snažila v dovolacím řízení argumentovat tak, že obecné soudy nejsou oprávněny k postupu, který odvolací soud v dané věci zvolil, když se striktně nedržel jazykového výkladu zákona a dospěl k závěru zjevně rozpornému s jeho zněním. V takovém případě mají dle stěžovatelky soudy vycházet z y a nenahrazovat zákon "vlastními pravidly". Stěžovatelka dále brojila proti nečekanosti závěrů odvolacího soudu ohledně aktivní legitimace popírajícího věřitele, s čímž měl souviset i stav, kdy se stěžovatelka (vycházejíc z ve znění k 30. březnu 2011 nepopřela pohledávky jiných přihlášených věřitelů, jelikož měla mít za to, že jí takové oprávnění nesvědčí) ocitla v nerovném postavení s ostatními účastníky insolvenčního řízení. Stěžovatelka namítala i skutečnost, že popírající věřitel údajně nepopřel spornou pohledávku na přezkumném jednání. Dovolací soud shledal dovolání nepřípustným a odmítl jej postupem dle a 2 o. s .ř. Odmítnutí odůvodnil tak, že stěžovatelem předestřené otázky jsou již judikatorně vyřešeny, přičemž odkázal jak na již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2010

sp. zn.

, tak na vlastní judikaturu, konkrétně na R 113/2012, usnesení ze dne 26. září 2012 sp. zn. a usnesení ze dne 27. září 2013 sp. zn. . Námitku stěžovatelky, podle níž mohl popěrný úkon popírající věřitele učinit jen na přezkumném jednání, shledal dovolací soud jako nepřípadnou již proto, že se popírající věřitel na popěrný úkon během přezkumného jednání odvolal, resp. se k němu "přihlásil".

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré opravné prostředky pro ochranu svých práv.

III. Argumentace stěžovatelky

6. Jak již Ústavní soud zmínil výše, stěžovatelka ve stížnosti namítá ohledně napadených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu několikeré porušení klíčových zásad českého ústavního pořádku, mezi které se řadí vázanost soudu zákonem a dělba moci, z níž (mimo jiné) vyplývá, že orgánem nadaným zákonodárnou mocí je Parlament. Z obsahu celé ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka vymezuje proti stavu, kdy obecné soudy přiznaly přihlášenému věřiteli, jakožto účastníku insolvenčního řízení, oprávnění, které mu zákon v dané době rozhodným zněním (tj. ve znění k 30. březnu 2011) nejenže nepřiznával, nýbrž výslovně zapovídal. Stěžovatelka napadená rozhodnutí označuje za případ nepřijatelné soudní normotvorby. V ústavní stížnosti stěžovatelka akcentuje jazykový výklad zákona a ten prosazuje jako rozhodující. Obecné soudy i přes jednoznačné znění zákona měly nedovoleně dojít nepřijatelným výkladem k závěru, že popěrný úkon věřitele ve vztahu k přihlášeným pohledávkám dalších věřitelů možný je i v době účinnosti ve znění k 30. březnu 2011. Stěžovatelka dále ve stížnosti namítá zásah do rovnosti účastníků řízení garantované y, protože měla být tímto překvapivým výkladem ve znění k 30. březnu 2011 znevýhodněna v tom směru, že na rozdíl od popírajícího věřitele, který zákon nerespektoval, ona jej respektovala a přihlášené pohledávky jiných věřitelů nepopírala. Shora uvedené usnesení dovolacího soudu mělo dále porušit stěžovatelčino právo na soudní ochranu a spravedlivý proces vyplývající z y, jelikož se dovolací soud v dostatečné míře nevypořádal se všemi jejími argumenty a zatížil tak své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu .

8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen ( y). Úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti ( y). Ohledně podstaty ústavní stížnosti Ústavní soud především odkazuje na nález ze dne 23. dubna 2015

sp. zn.

(N 83/77 SbNU 197, dostupný též na http://nalus.usoud.cz), který problematiku namítanou stěžovatelem na ústavněprávní úrovni pojednává vyčerpávajícím způsobem (viz zejm. body 66 až 70), a od jehož závěrů nevidí Ústavní soud žádný důvod se ani v souzené věci odchýlit. Jak Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl "... zrušení zákona nebo jiného právního předpisu z důvodu jeho nesouladu s ústavním pořádkem nemá účinky jen do budoucna. Měla-li totiž jeho aplikace po dobu jeho účinnosti za následek porušení základních práv a svobod, pak ochrana tohoto práva nemůže být odepřena toliko s poukazem na to, že v období, kdy k tomuto porušení došlo, byl zásah do základních práv a svobod v souladu se zákonem..." a dále "... ochrana spočívá v neaplikaci protiústavního právního předpisu v konkrétní věci, a to v rozsahu, v jakém na tuto věc dopadá důvod protiústavnosti [srov. nález ze dne 18. prosince 2007 sp zn, (N 228/47 SbNU 983)]. Podmínkou tohoto zpětného účinku je, že bude vést k odstranění nebo zmírnění zásahu do základních práv a svobod dotčené osoby, nikoliv k jeho prohloubení, a že v jeho důsledku současně nedojde k porušení základních práv a svobod jiných osob, které jednaly v důvěře v zákon, nebo mu nebude bránit jiný důležitý veřejný zájem ..." (bod 68). Následně Ústavní soud v citovaném nálezu výslovně zdůrazňuje, že "uvedené závěry se do projednávané věci, v jejímž případě je pro posouzení právních účinků případného popěrného úkonu přihlášených věřitelů rozhodující věty první za středníkem , ve znění účinném do 30. března 2011, promítají v tom smyslu, že jeho aplikace s ohledem na jeho nesoulad s ústavním pořádkem nemůže vést k tomu, že se přihlášený věřitel v insolvenčním řízení nedomůže soudního přezkumu pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášené jiným věřitelem. Za situace, kdy insolvenční správce tuto pohledávku nepopřel, tak přicházejí v úvahu dvě možnosti, jak tohoto přezkumu lze dosáhnout. Učinil-li věřitel předtím, než došlo k přezkoumání pohledávky insolvenčním soudem, úkon směřující k jejímu popření, pak je třeba tomuto úkonu přiznat ty účinky, které spojoval , v témže znění, s popřením pohledávky insolvenčním správcem..." (bod 69). Dle názoru Ústavního soudu je z citovaného nálezu ze dne 23. dubna 2015

sp. zn.

naprosto zřejmé, že v něm obsažené závěry se vztahují na veškeré obdobné případy. Zcela přirozeně pak obecné soudy, aby tato východiska účinně promítly do rozhodovací praxe také v souzené věci, nepřihlédly k přechodným ustanovením čl. II. 1 novely z roku 2011 v rozsahu, ve kterém by jejich aplikace způsobila jen další případ protiústavnosti. Pokud by tak obecné soudy neučinily, nosné závěry vyplývající jak z nálezu ze dne 23. dubna 2015

sp. zn.

, tak z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2010

sp. zn.

, by v důsledku popřely.

9. Námitky stěžovatelky vystavěné na porušení legitimních očekávání a tvrzené nerovnosti účastníků řízení rezultující ze stavu, kdy jeden účastník dbá doslovného znění zákona a druhý nikoli, čemuž dle stěžovatelky měly obecné soudy napadenými rozhodnutími neústavně přitakat, shledává Ústavní soud jako zjevně nepřiléhavé. Nejpozději od vyhlášení pro řešenou právní otázku klíčového nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2010

sp. zn.

ve Sbírce zákonů v měsíci srpnu 2010 muselo být účastníkům insolvenčních řízení zřejmé, že popěrné úkony věřitelů ve vztahu k pohledávkám jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení mohou za podmínek vyplývajících z daného nálezu požívat soudní ochrany. Tento závěr měl být zřejmý též stěžovatelce, která je navíc profesionálkou disponující od počátku insolvenčního řízení kvalifikovaným právním zastoupením. Pokud měla stěžovatelka ohledně pravosti, výše či pořadí pohledávek jiných věřitelů za dlužníkem důvodné pochybnosti, měla minimálně z opatrnosti tyto pohledávky taktéž popřít (v dané věci nadto pohledávku popírajícího věřitele popřel co do pravosti přímo insolvenční správce, tudíž tato byla podrobena soudnímu přezkumu i bez přičinění stěžovatelky). K takovýmto krokům v praxi přistoupila celá řada věřitelů a případnou nedůslednost stěžovatelky v souzené věci nelze s odvoláním na vyšší procesní aktivitu popírajícího věřitele, který spornou pohledávku stěžovatelky popřel, přičítat k tíži obecným soudům (i ve smyslu římskoprávní zásady vigilantibus iura scripta sunt - práva patří bdělým).

10. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud uvádí, že ačkoli jeho odůvodnění stručné vskutku je, závěry z něj plynoucí jsou zřejmé a prejudikatura, na kterou dovolací soud odkazuje, je zevrubná a řeší z pohledu relevantních právních otázek vše podstatné; dovolací soud očividně neshledal za potřebné přehodnocovat či doplňovat dosavadní judikaturu vztahující se ke stěžovatelkou vzneseným právním otázkám. Dovolací soud jistě mohl své závěry rozebrat podrobněji, avšak tento dílčí nedostatek jeho rozhodnutí nedosahuje intenzity, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Referenčním kritériem pro zásah Ústavního soudu není "bezvadnost" stížností napadeného rozhodnutí, nýbrž zjištěný zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, ke kterému zde zjevně nedošlo. Pro úplnost Ústavní soud k námitce stěžovatelky ohledně porušení y postupem obecných soudů odkazuje na svoji dosavadní rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2013

sp. zn.

anebo usnesení ze dne 24. března 2017

sp. zn.

, obě dostupné na http://nalus.usoud.cz) ze které se podává, že y ani nezakládá účastníkovi soudního řízení žádné subjektivní (procesní) právo domáhat se toho, aby obecný soud předložil věc Ústavnímu soudu (a to ani v kontextu práva na spravedlivý proces).

11. Aniž by jakkoli předjímal meritorní rozhodnutí incidenčního sporu, poznamenává Ústavní soud nad rámec věci, že po nahlédnutí do insolvenčního rejstříku se s ohledem na okolnosti případu jeví, že soudní přezkum pravosti sporné pohledávky je v daném incidenčním sporu namístě. Sporná pohledávka vykazuje některé znaky techniky neformálně známé jako tzv. "jízda na směnce", kdy v souzené věci se v rámci netransparentního řetězce offshore společností spolehlivě nezjištěnými osobami měly realizovat tvrzené rubopisy směnky údajně vystavené osobou jednající za dlužníka, jakožto výstavce, na základě plné moci, přičemž o směnečném závazku ze směnky dlužník patrně nikdy neúčtoval (ani na podrozvahových účtech). Také vzhledem k pasivitě původního, dnes již funkce pro závažná pochybení zproštěného, insolvenčního správce je právě insolvenční řízení dlužníka příkladem takového řízení, v němž jsou popěrná práva věřitelů vůči pohledávkám dalších věřitelů odůvodněna a mohou přispět k naplňování zásad insolvenčního řízení (zejm. viz ). *)

12.Ústavní soud tedy uzavírá, že nezjistil, že by obecné soudy při vydání výše uvedených napadených rozhodnutí postupovaly v rozporu s ústavně garantovanými základními právy a svobodami stěžovatelky. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

__________________________

*) ve znění opravného usnesení ze dne 4. 8. 2020