Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1070/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti O. V., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2020 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o jeho předání k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo za současného přijetí ujištění ve smyslu , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a propustil jej z předávací vazby na svobodu.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle a d, bodu 3 Evropské sociální charty, bodu 2 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a y základních práv Evropské unie.

Stěžovatel brojí proti tomu, že má být předán k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, která v současnosti představuje jednu z nejpostiženějších zemí světa z hlediska rozšíření nákazy koronavirem. Má za to, že trestní soudy rozhodnutím o jeho předání ohrožují jeho život a zdraví, neboť vzhledem k jeho onemocnění astmatem patří mezi vysoce rizikové jedince, a je proto u něj přednostně třeba eliminovat riziko nákazy. Za nemístnou považuje argumentaci Vrchního soudu v Praze o prověření správnosti opatření v oblasti prevence teprve časem s tím, že se nechce stát obětí jakýchsi experimentů. S poukazem na nález

sp. zn.

zdůrazňuje přednost závazků ze smluv o ochraně lidských práv v případě kolize závazků z mezinárodních smluv. Připomíná, že za dané skutky může být stíhán i v České republice.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že po podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti trestních soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel své námitky odvíjí výhradně od potenciálního zdravotního rizika, které souvisí s pandemií koronaviru (onemocnění COVID-19). To by podle jeho přesvědčení bylo spojeno s jeho pobytem na území Spolkové republiky Německo, k němuž by došlo v důsledku jeho předání k trestnímu stíhání do této země. Ústavní soud nicméně konstatuje, že se s touto námitkou adekvátně vypořádal již Vrchní soud v Praze.

Ten ve svém usnesení na č. l. 3 správně uvedl, že mezinárodní dokumenty, jichž se stěžovatel dovolává, jsou závazné nejen pro Českou republiku, ale mj. právě i pro Spolkovou republiku Německo. Vrchní soud v Praze rovněž zdůraznil, že i Spolková republika Německo přijala sérii opatření, která mají čelit hrozbě uvedené pandemie. Jestliže přitom tento soud poznamenal, že v danou chvíli nelze předjímat, zda se jako účinnější ukážou opatření zavedená v České republice, nebo ta, k nimž přistoupila Spolková republika Německo, v žádném případě z toho nevyplývá, že by stěžovatel měl být předmětem určitého experimentu ohledně účinnosti těchto opatření. Vrchní soud v Praze tím toliko dával najevo, že Spolková republika Německo vyvíjí aktivní úsilí v boji s pandemií, které je v danou chvíli srovnatelné se stejně zaměřeným úsilím vyvíjeným v České republice.

Ústavní soud uvedené argumentaci Vrchního soudu v Praze nemá co vytknout a souhlasí i se závěrem, že neexistuje důvod k pochybám o snaze příslušných orgánů Spolkové republiky Německo zajistit ochranu života a zdraví i osobám ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody.

Ústavní soud na závěr konstatuje, že - aniž by jakkoli podceňoval rizika vyplývající z pandemie nemoci COVID-19 - na základě obecně dostupných informací nepovažuje současný stav existující ve Spolkové republice Německo za natolik alarmující, aby bylo možno pobyt na území tohoto státu považovat za rizikový z hlediska ochrany života a zdraví. Předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo tak není spojeno se zásahem do jeho ústavně zaručených práv, resp. s porušením závazků plynoucích pro Českou republiku z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv.

Pokud jde o návrh na propuštění z předávací vazby, Ústavní soud ho odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a části jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu