Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 436/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Eduarda Prandstettera, zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2019 č. j. -48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018 č. j. -47. Tvrdí, že uvedeným soudním rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle a 5 a d (dále jen " ") ve spojení s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Českého telekomunikačního úřadu, který stěžovateli odmítl poskytnout jím požadované informace, a správních soudů, které zamítly jeho žalobu a následně i kasační stížnost a uvedený postup správního orgánu tak aprobovaly. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud na daný případ nesprávně aplikoval relevantní unijní právo ( směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES), měl však postupovat podle české právní úpravy (konkrétně podle , o poštovních službách).

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v žádosti ze dne 1. 3. 2015 požadoval po Českém telekomunikačním úřadu poskytnutí informací o výši nákladů České pošty, s.p., spojených s poskytováním určitých poštovních služeb spadajících do tzv. základních služeb. Český telekomunikační úřad rozhodnutím ze dne 18. 5. 2015 č. j. ČTÚ-10 491/2014-611/II. vyř. žádost stěžovatele podle , o svobodném přístupu k informacím (dále jen " "), zamítl, neboť předpokládala vytváření nových informací, které Český telekomunikační úřad neměl objektivně k dispozici a současně nebyl povinen těmito informacemi disponovat. Rozhodnutím předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 6. 2015 č. j. ČTÚ-33419/2015-603 byl zamítnut rozklad stěžovatele. Městský soud v Praze výše citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele a následně Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y (srov. nález

sp. zn.

). Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší role interpreta podústavního práva.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu při výkladu podústavního práva a používá stejné argumenty, které již byly dostatečně vypořádány správními soudy. Skutečnost, že se Nejvyšší správní soud opřel o právní názor založený na interpretaci relevantního práva Evropské unie, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti (např. nález

sp. zn.

). Ústavní soud již v minulosti judikoval, že povinností soudní moci je interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo eurokonformním způsobem, tedy při více výkladových variantách volit tu, jež bude v souladu s právem Evropské unie (srov. např. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku námitkami stěžovatele řádně zabýval a odůvodnil své závěry. Poté, co podrobně vyložil, proč nelze rozsudek městského soudu považovat za nepřezkoumatelný, se dále zabýval otázkou údajného nesprávného právního posouzení, spočívajícího v názoru stěžovatele, že nebylo možno odmítnout jeho žádost o informace poukazem na . Kasační soud stěžovateli nepřisvědčil, plně se ztotožnil se závěry správních orgánů a městského soudu a uzavřel, že pro vyhovění žádosti stěžovatele by bylo nezbytné "vytvoření nové informace" ve smyslu . Český telekomunikační úřad proto nepochybil, pokud žádosti nevyhověl s odkazem na zmiňovanou výluku. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně byl odmítnut návrh na náhradu nákladů řízení; je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro přiznání náhrady nákladů řízení podle .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu