Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3627/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. L., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019 č. j. -272, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2019 č. j. -220 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2019 č. j. -197, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "rozsudek") ze dne 28. 1. 2019 č. j. -197 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu znásilnění podle ve stadiu pokusu podle . Za tento přečin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let. Dále mu bylo uloženo podle , odst. 4 ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní.

3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 3. 2019 č. j. -220 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku městského soudu jako nedůvodné.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019 č. j. -272 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu.

5. Předmětného trestného činu se podle skutkové věty výroku o vině stěžovatel dopustil tím, že v době, kdy se poškozená vracela domů, ji po chodníku pronásledoval a sahal si do oblasti přirození, a když odemykala vstupní dveře, k poškozené zezadu přistoupil, chytil ji za ramena, silou ji posunul vlevo do rohu výklenku vstupních dveří, poté jí zvedl ruce, kdy stále byla čelem ke zdi a se slovy, ať drží hubu, že se jí nic nestane, ji osahával na bocích, kdy rukou opakovaně zajížděl pod prsa a zpět k bokům, to trvalo zhruba jednu minutu, poté poškozená zavolala o pomoc a i proto, že byl vyrušen kolemjdoucími osobami, svého jednání zanechal a z místa uprchl.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel za prvé namítá, že došlo k nepřesnému přepisu výpovědí svědků, když existují rozpory mezi protokolem a zvukovým záznamem z hlavního líčení. To se pak promítlo i do formulací soudu užitých v napadeném rozsudku. K této jeho námitce v podaném odvolání se však soud druhého stupně vyjádřil toliko stručně v tom směru, že nevidí důvod opakovat hlavní líčení. Rozpory se týkají výpovědi poškozené i svědka Š. mimo jiné stran toho, do jaké míry se k ní stěžovatel měl tisknout a zda se měl blížit k jejím prsům.

7. Stěžovatel nepopírá, že působil na poškozenou, avšak s odlišnou intenzitou, přičemž soudy své závěry stavějí zejména na její výpovědi. To platí i o délce incidentu. Stěžovatel, ale i svědek Š., hovoří o několika vteřinách, zatímco poškozená o minutách. Problematika času má význam i z hlediska toho, co vše měl stěžovatel při svém jednání stihnout (má jí ukrývat telefon, přidržovat u zdi, opakovaně přejíždět rukou po jejím těle atd.). Je otázkou, byť to stěžovatel v řízení nenavrhl, zda neměla být provedena rekonstrukce. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že chtěl poškozenou toliko "ztotožnit", kdy se mu zdála povědomá, totiž podobná ženě, která ho dříve okradla. Stěžovatel má dojem, že soudy rozhodovaly pod vlivem znalosti jeho trestní minulosti, čímž by se však neměly nechat ovlivnit.

8. Dalším pochybením je, že v popisu skutku nejsou uvedeny skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

11. Za rozhodující nutno považovat, že z ústavní stížností napadených rozhodnutí, zejména pak rozsudku soudu prvého stupně, je zřejmé, na jakých důkazech je stěžovatelovo odsouzení založeno, přičemž jejich závěry se jeví jako zcela přesvědčivé. Jestliže stěžovatel namítá rozpory mezi protokolem a zvukovým záznamem z hlavního líčení, jde v každém případě o marginálie, kdy jejich existence by nemohla zpochybnit celkový závěr o tom, že jeho útok byl sexuálního charakteru. Bez ohledu na dílčí detaily toho, jakým způsobem či jak dlouho se stěžovatel poškozené přesně dotýkal, není pochyb, že poškozená vypověděla, že jednání stěžovatele vnímala jako sexuální. Stejně tak je vnímal i svědek Š., který popsal, že již před samotným útokem se mu stěžovatel jevil podezřelým, když se pohyboval za poškozenou, jako by jí byl hypnotizován, a proto se svědek jal stěžovatele sledovat a následně byl svědkem i samotného útoku. Nejde tedy rozhodně o případ, kdy by snad soudy rozhodly pouze na základě dojmu z to, že stěžovatel již podobnou trestnou činnost spáchal v minulosti.

12. Ústavní soud rovněž nezjistil, že by z popisu skutku nevyplývalo úmyslné zavinění obviněného, jak stěžovatel tvrdí. Tento skutek je formulován způsobem tak, jak je běžné.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu