Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1299/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AIR STATION s.r.o., se sídlem Žitavského 496, Zbraslav, Praha 5, zastoupené Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. -202, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. -245, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d)y (dále jen "") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi byl porušen princip rovnosti všech v právech, ochrana legitimního očekávání a právní jistota podle y a podle d (dále jen ""). Mělo být rovněž porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle y a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i její právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 26. 4. 2016, č. j. 74/2016-220- LPR/6, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví ze dne 20. 1. 2016, č. j. 436-16-700-701, kterým byla zamítnuta její žádost o vydání povolení provozovat letiště Příbram. Spor se vedl především o otázku, zda je stěžovatelka povinna osvědčit právní vztah k celému letišti včetně všech letištních pozemků, či zda jí mělo být povolení provozovat letiště vydáno již na základě skutečnosti, že vlastní většinu letištních pozemků, případně že vlastní všechny letištní budovy a plochy.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nejprve rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. -102, zrušil rozhodnutí Ministerstva dopravy o zamítnutí žádosti stěžovatelky provozovat letiště a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť se ztotožnil s právním názorem stěžovatelky, že zákon nevyžaduje, aby měla právní vztah ke všem letištním pozemkům. Rozsudek městského soudu byl však ke kasační stížnosti podané žalovaným Ministerstvem dopravy a osobou zúčastněnou na řízení (Letiště Příbram s.r.o.) následně zrušen v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, přičemž Nejvyšší správní soud vyložil , o civilním letectví a o změně a doplnění , o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů ("zákon o civilním letectví") tak, že stěžovatelka je povinna prokázat právní vztah ke všem letištním pozemkům, jak vyplývá mimo jiné z ustanovení zákona o civilním letectví. Na této povinnosti nic nemění ani ustanovení zákona o civilním letectví, podle něhož se přednostně povolení vydá žadateli, který prokáže, že je vlastníkem nadpoloviční většiny letištních pozemků.

4. Městský soud, vázán tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozhodl o následné žalobě stěžovatelky tak, že ji zamítl. Stěžovatelka totiž podle městského soudu neprokázala vlastnické právo ke všem letištním pozemkům nebo jiný soukromoprávní titul k jejich užívání, když sama není jejich vlastníkem. Proto její žádost o povolení provozovat letiště nemohla být úspěšná.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako v řízení před správními orgány a správními soudy, setrvává na názoru, že k získání jí požadovaného oprávnění postačí (jakožto splnění jedné z řady podmínek), je-li nadpolovičním vlastníkem většiny výměry všech letištních pozemků, což splňuje. Stěžovatelka se tedy domnívá, že po změně ustanovení zákona o civilním letectví, provedené , jímž byl do citovaného zákonného ustanovení včleněn odst. 3, jí k provozování letiště postačí většinové vlastnictví letištních pozemků. Předmětný odstavec totiž zní: "Povolení provozovat letiště Úřad vydá přednostně žadateli, který prokáže, že je vlastníkem nadpoloviční většiny výměry letištních pozemků. Původní provozovatel letiště má vůči žadateli podle věty první nárok na náhradu. Výše náhrady se stanoví zejména s ohledem na výši a trvání investic účelně vynaložených v souvislosti s letištěm."

6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Pochybení, která by dosahovala protiústavní intenzity, Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí, ve stručnosti následující.

10. Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu zcela akceptovatelným způsobem vyložil (a městský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku respektoval pro něj závazný právní názor), že většinové vlastnictví letištních pozemků v řízení o povolení provozovat letiště znamená toliko výhodnější postavení oproti ostatním (eventuálním) žadatelům o provozování letiště, kteří by splnění podmínky právního vztahu k letišti odvozovali z jiných právních důvodů, než z existence vlastnického práva [tato výhoda (priorita) nového žadatele o provozování letiště se přitom podle výkladu přijatého Nejvyšším správním soudem vztahuje i k aktuálnímu provozovateli letiště, jemuž by eventuální žadatel a pozdější nový provozovatel musel nahradit investice do letiště].

11. Výkladu, jenž ve věci stěžovatelky zaujal Nejvyšší správní soud, podle Ústavního soudu nebrání ani možnost stávajícího provozovatele letiště, je-li na tom veřejný zájem, jehož existenci vyžaduje § 30a zákona o civilním letectví, nechat nahradit (například posléze odvolaný) souhlas vlastníka konkrétního letištního pozemku s provozováním letiště soudně zřízením věcného břemene. Sama stěžovatelka totiž přesvědčivou argumentaci v ústavní stížnosti k tomu, že by možnost zřízení věcného břemeně neměla svědčit jen stávajícím provozovatelům letiště, nepřináší, neboť zde skutečně může existovat veřejný zájem, aby stávající provozovatel letiště mohl svůj právní vztah k letišti, založený na jinak soukromoprávních vztazích, zčásti nahradit zřízením věcného břemene. O tom, zda taková možnost povede k "zakonzervování" stávajících provozovatelů letišť, jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, nemůže Ústavní soud spekulovat; ostatně stěžovatelka při této úvaze přehlíží právě onu existenci veřejného zájmu, kterým je eventuální zřízení věcného břemene podmíněno.

12. Přiléhavá v tomto směru není ani argumentace stěžovatelky, že výklad zaujatý Nejvyšším správním soudem nepřípustně zasahuje do jejího práva užívat jí vlastněné letištní pozemky (byť nevlastní všechny). Užívání letištních pozemků je totiž v souladu se zákonem omezeno již pro jejich samotnou povahu (kdy omezení vlastnického práva připouští y, byť jen na základě zákona a za náhradu, což ale stěžovatelce není upíráno). Ochranu vlastnického práva stěžovatelky na druhou stranu ale nelze vykládat v kontextu právě posuzovaného případu tak, že by jí mělo vlastnické právo k většině letištních pozemků bez dalšího - i při splnění dalších podmínek - dovolovat provozování letiště.

13. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti předkládá též úvahu, že byla-li by například 99% vlastníkem všech letištních pozemků, pak výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem jí znemožňuje získat právní vztah pomocí zřízení věcného břemene ke zbylému jednomu procentu pozemků (neboť zřízení věcného břemene se může domáhat jen provozovatel letiště, nikoliv žadatel o povolení). Touto úvahou ale přehlíží prostor daný soudu při uvážení, zda pro zřízení věcného břemene existuje onen veřejný zájem; zřízení věcného břemene tedy není nárokové. Interpretace zastávaná stěžovatelkou by ostatně vedla k tomu, že existoval-li by subjekt, jenž by nabyl většinu letištních pozemků, museli by se mu naopak podřídit nejen menšinoví vlastníci ostatních letištních pozemků, ale také aktuální provozovatel letiště. Taková situace by však vedla k extenzivnímu zvýhodnění většinového vlastníka letištních pozemků, což by ovšem odporovalo zákazu nedůvodné nerovnosti, jehož se sama stěžovatelka prostřednictvím odkazu na nález

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2003 (N 39/29 SbNU 339; 87/2003 Sb.) dovolává.

14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu