Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 307/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti S. S., zastoupeného JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem, sídlem Malá Štupartská 635/6, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019 č. j. -309 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018 č. j. -290, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody vůči státu způsobené mu v důsledku nezákonného rozhodnutí podle d (dále jen " ").

2. Stěžovatel (žalobce) se podanou žalobou domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení náhrady škody v celkové výši 1 915 113 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním proti jeho osobě, a spočívala v ušlém příjmu (za období od září 2000 do dubna 2011), který nastal tím, že mu byl v průběhu trestního řízení zajištěn zbrojní průkaz, čímž pozbyl podmínky nutné k výkonu svého povolání (výpověď z pracovního poměru byla dána stěžovateli 11. 9. 2000). Trestní stíhání stěžovatele bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. podle § 223 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v rozhodném znění, zastaveno z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod), kterou je Česká republika vázána.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 1. 2018 č. j. -259 žalobě z větší části vyhověl a uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 1 771 497,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.); žalobu zamítl v části, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 143 615,60 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2018 č. j. -290 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu co do další částky ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej potvrdil (výrok I. rozsudku městského soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku městského soudu). Důvodem pro zamítnutí části žaloby, kterou byl uplatňován nárok stěžovatele na náhradu škody spočívající v ušlém příjmu za období od září 2000 do října 2003, bylo jeho promlčení v objektivní desetileté promlčecí době [srov. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2019 č. j. -309 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud uvedl, že při posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby se městský soud neodchýlil od konstantní judikatury, když zohlednil, že v případech, kdy škoda vznikne až po doručení nezákonného rozhodnutí podle (resp. podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem), promlčecí doba začne běžet až od okamžiku vzniku škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. ). Spojoval-li městský soud vznik škody, a tedy i počátek běhu objektivní promlčecí doby, s jednotlivými obdobími, ve kterých stěžovateli ušel příjem, postupoval v souladu s uvedenou judikaturou, když s ohledem na datum podání žaloby (12. 3. 2014) a s přihlédnutím ke stavění promlčecí doby v době předběžného uplatnění nároku před vedlejší účastnicí řízení (od 7. 6. 2011 do 25. 10. 2011) posoudil k námitce vedlejší účastnice řízení nárok v rozsahu od září 2000 do října 2003 jako objektivně promlčený. U dalších stěžovatelem nastolených otázek (že byl při podávání žaloby v dobré víře ohledně počítání objektivní promlčecí doby a že mu nelze klást k tíži řešení složité otázky běhu promlčecích lhůt) Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro existenci vad, neboť v něm stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva vyplývajícího z y. Soudům vytýká, že se nevypořádaly s jeho námitkami. S poukazem na stávající procesní předpisy (srov. , , účinný od 1. 1. 2013) namítá, že dovoláním nemohl napadnout hodnocení důkazů provedené městským soudem. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje v nemožnosti napadnout nesprávné určení data vzniku škody pro výpočet jeho nároku, v nemožnosti napadnout hodnocení důkazu (pominutí skutečnosti, že překážka výkonu povolání nepominula ukončením trestního stíhání, nýbrž až vrácením zbrojního průkazu), jakož i v nezohlednění dalších skutečností (např. překážky věci rozsouzené). Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele zabýval pouze formalisticky a ke všem jeho argumentům se nevyjádřil. Postup soudů se pak promítl do nesprávného posouzení počátku běhu promlčecí doby. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), konstatuje, že vznikla-li škoda až po doručení nezákonného rozhodnutí, začíná běžet promlčecí doba až od okamžiku vzniku škody. Rovněž nesouhlasí s tím, jak se Nejvyšší soud postavil k aplikaci korektivu dobrých mravů.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. V dané věci stěžovatel (byť je to v ústavní stížnosti vyjádřeno poněkud nezřetelně) především zpochybňuje závěr obecných soudů ohledně posouzení počátku běhu promlčecí doby u jím uplatněného nároku. Stěžovatel rovněž tvrdí, že v dovolání nemohl napadnout nesprávné hodnocení důkazů. Ústavní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Poukazoval-li stěžovatel na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. ), kterou měl městský soud pominout, přehlíží, že naopak závěry vyplývající z tohoto rozhodnutí městský soud respektoval, když počátek běhu objektivní promlčecí doby počítal až od vzniku škody (nikoliv již od vydání nezákonného rozhodnutí - zajištění zbrojního průkazu), což bylo okamžikem, kdy stěžovatel přestal dosahovat příjem v důsledku odebrání zbrojního průkazu (v září 2000). Je třeba totiž vycházet z toho, že objektivní desetiletá promlčecí doba ve smyslu počíná svůj běh toho dne, kdy bylo poškozenému doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, na jehož základě byla způsobena škoda. Proto, byla-li žaloba podána dne 12. 3. 2014, nelze mít, při započtení doby stavění promlčecí doby z důvodu předběžného uplatnění nároku u vedlejší účastnice řízení (od 7. 6. 2011 do 25. 10. 2011), výhrady proti závěru městského soudu, že nárok uplatněný od září 2000 do října 2003 byl promlčen.

11. Co se týče námitky nezohlednění korektivu dobrých mravů při vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí řízení Nejvyšším soudem, stěžovatel blíže nespecifikuje, v čem toto pochybení spatřuje. K tomu Ústavní soud pouze podotýká, že uplatněním námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se již zabýval městský soud, který vysvětlil, proč její uplatnění není na místě.

12. Tvrdí-li stěžovatel, že v dovolání nemohl napadnout údajně nesprávné hodnocení důkazů provedené městským soudem, má zajisté pravdu, nicméně je třeba si uvědomit, na jakých principech je postaveno dovolací řízení. Podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013, je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení, a proto je vyloučen přezkum správnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, přičemž Nejvyššímu soudu jako přezkumné instanci (a ostatně ani Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti) nenáleží revize správnosti skutkových závěrů těchto soudů. Úkolem Nejvyššího soudu je především sjednocování judikatury, k čemuž v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen velmi omezeně.

13. Co se týče samotného hodnocení důkazů, kam námitky stěžovatele rovněž směřovaly, lze jen zopakovat, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu ( a y). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí zákonné podmínky a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, Ústavní soud toto hodnocení neposuzuje. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno. Stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani žádný konkrétní extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry neuvádí, když setrvává pouze v obecné rovině na tom, že jeho argumenty nebyly vyslyšeny a otázka počátku běhu promlčecí doby měla být posouzena jinak (v jeho prospěch).

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu