Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4045/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1) Petra Vařeky a stěžovatelky 2) Ireny Vařekové, obou právně zastoupených JUDr. Martinem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem Vídeňská 6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019 č. j. -174, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2019 č. j. -180, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel 1) a stěžovatelka 2) (dále společně jen "stěžovatelé") domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen " "), neboť mají za to, že je v rozporu s jejich základními právy podle a d (dále jen "Listina) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, přiložených listin a vyžádaného spisu obecných soudů Ústavní soud zjistil, že vztahy mezi stěžovateli a jejich sousedkou MUDr. Leou Kuncovou (dále též "žalovaná") byly již nějakou dobu přinejmenším suboptimální, což vyústilo mj. v to, že tato sousedka koupila v okolí svých nemovitostí další pozemky (některé přímo sousedily s nemovitostmi stěžovatelů) a nechala je oplotit betonovou zdí. Oplocení na pozemku žalované parc. č. X1, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Brno-venkov, na listu č. X2 katastru nemovitostí pro obec a katastrální území K. (dále jen "pozemek parc. č. X1"), přehradilo mj. i nezpevněnou stezku vedoucí k nemovitostem stěžovatelů, čímž došlo k zamezení řádného přístupu stěžovatelů k jejich nemovitostem. Pro úplnost lze dodat, že uvedená stezka se napájela na veřejnou komunikaci z dvou stran - z jižní strany směrem od lesa a ze severní, resp. severovýchodní strany, kde protínala další pozemky.

3. V reakci na výše popsané události podali stěžovatelé k Okresnímu soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") žalobu na ochranu zrušené držby. Ten o ní rozhodl usnesením ze dne 26. 3. 2019 č. j. -47 tak, že žalované uložil povinnost zdržet se provádění stavby betonového oplocení na pozemku parc. č. X1 (výrok I), uložil žalované povinnost ve lhůtě 3 dnů odstranit betonové oplocení na uvedeném pozemku a uvést stezku a cestu na tomto pozemku do původního stavu (výrok II), uložil žalované povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 13 600 Kč (výrok III) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit okresnímu soudu doplatek soudního poplatku ve výši 3 000 Kč (výrok IV).

4. O odvolání žalované rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení okresního soudu se ve výrocích I a II potvrzuje v následujícím znění: "Žalovaná je povinna zdržet se provádění stavby betonové zdi na pozemku parc. č. X1 (...) v místech sousedících s pozemky parc. č. X2, zahrada, a parc. č. X3, zahrada, (...) a dále v místě sousedícím s pozemkem parc. č. X4 (...). Žalovaná je povinna ve lhůtě tří dnů ode dne doručení tohoto usnesení odstranit betonovou zeď na pozemku parc. č. X1 (...) v místech sousedících s pozemky parc. č. X2, zahrada, a parc. č. X3, zahrada, (...) a dále v místě sousedícím s pozemkem parc. č. X4 (...) a v tomto rozsahu uvést stezku a cestu na pozemku parc. č. X1 do původního stavu" (výrok I). Výrok III usnesení okresního soudu změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 11 480 Kč (výrok II) a nakonec uložil žalované povinnost nahradit stěžovatelům náklady odvolacího řízení ve výši 6 480 Kč (výrok III). Ze znění výroku I krajského soudu je navíc zřejmé, že byť bylo rozhodnutí prvostupňového soudu potvrzeno, odvolací soud je potvrdil v zúžené podobě. Žalované tak byla uložena povinnost odstranit jenom tu část oplocení na pozemku parc. č. X1, která přiléhala k nemovitostem stěžovatelů, a v podstatě obnovit příjezdovou stezku a cestu tak, aby se stěžovatelé mohli ke svým nemovitostem dostat ze severní, resp. severovýchodní strany; příjezd z jižní strany směrem od lesa tak zůstal i nadále přehrazen betonovým oplocením. to odůvodnil tím, že "po předložení listin uvedených v odstavci 12. odůvodnění tohoto usnesení k nahlédnutí (zejména posledně zmíněného geodetického zaměření) se účastníci shodli na tom, že v tomto řízení jde o vyřešení pouze té části pozemku (cesty) parc. č. X1, která přiléhá k pozemkům ve vlastnictví žalobců (tj. k pozemkům parc. č. X2 a X3). Takto vymezený předmět sporu ostatně naznačují žalobci rovněž na str. 5 žaloby, kdy v rámci vylíčení rozhodných skutečností uvádí: '...Betonová zeď tedy zasahuje i na pozemek parc. č. X1 přímo sousedící s nemovitostmi žalobců...'."

5. Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že ze spisu obecných soudů zjistil, že k zúžení předmětu žaloby mělo dojít na jednání před odvolacím soudem dne 19. 9. 2019, přičemž průběh jednání je zčásti zachycen na zvukovém záznamu a zčásti je "pouze" zaprotokolován (v podrobnostech viz níže). Příslušná část ústního jednání, během níž mělo dojít mezi stěžovateli (žalobci) a žalovanou k dohodě o zúžení předmětu řízení, resp. žaloby pouze na část pozemku parc. č. X1, je zachycena toliko v protokolu, nikoli na zvukovém záznamu.

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle rekapitulují skutkový stav věci a namítají, že předně porušil jejich práva podle y a Úmluvy, neboť jeho rozhodnutí nese prvky svévole a překvapivosti. Dle názoru stěžovatelů není pravda, že v průběhu jednání přistoupili na zúžení předmětu řízení - protokol z jednání před odvolacím soudem je v tomto rozsahu vadný, neodpovídá skutečnosti a z kontextu případu plyne, že stěžovatelé by nikdy na podobný návrh nepřistoupili. Mají za to, že - stručně řečeno - svévolně dezinterpretoval, resp. nesprávně pochopil jejich vyjádření a návrhy, jež byly předneseny dne 19. 9. 2019 na ústním jednání. Svou tezi o svévolné změně rozsahu řízení ze strany odvolacího soudu opírají mimo jiné o obsah nejrůznějších písemných vyjádření založených v soudním spise, z nichž má plynout, že stěžovatelé si ve skutečnosti nepřáli a nemohli přát zúžení předmětu řízení pouze na tu část pozemku parc. č. X1, která přiléhá k jejich nemovitostem. Pokud by se řádně seznámil s obsahem spisu, zjistil by, že jeho přesvědčení o zúžení předmětu řízení ze strany stěžovatelů je mylné. Dále stěžovatelé namítají porušení svého práva na pokojný výkon a ochranu vlastnického práva podle y, neboť nemohou řádně a bez nepřiměřených omezení užívat své nemovitosti.

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, již byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 . Současně vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná ( a contrario).

8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

9. Ústavní soud taktéž připomíná, že není další instancí soustavy obecných soudů ( a y), pročež není oprávněn přezkoumávat "pouhou" správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovateli namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení.

10. Podstata námitek stěžovatelů spočívá v tvrzení, že v průběhu řízení před mělo dojít ze strany jmenovaného soudu k svévolnému a překvapivému zúžení předmětu řízení, resp. žaloby stěžovatelů. K vydání tohoto překvapivého rozhodnutí mělo dojít v důsledku toho, že pořídil z předmětné části ústního jednání protokol s vadným obsahem, jenž neodpovídá ani skutečnému průběhu ústního jednání ze dne 19. 9. 2019, ani konzistentním vyjádřením a návrhům stěžovatelů v průběhu soudního řízení, ani obsahu soudního spisu. Informace z předmětného protokolu s vadným obsahem byly pak téměř doslovně převzaty do odůvodnění rozhodnutí a našly odraz i ve výrokové části rozhodnutí, konkrétně ve výroku I, jímž bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí v zúženém znění (rozsahu). Ačkoli byli stěžovatelé v řízení úspěšní, fakticky došlo v důsledku vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu k negativnímu zásahu do jejich právní sféry. V důsledku zúžení předmětu řízení v průběhu odvolacího řízení totiž byla žalované uložena pouze povinnost odstranit malou část oplocení, přičemž zbylá část oplocení, kterou nakonec odstranit nemusela, i nadále omezuje přístup stěžovatelů k jejich nemovitostem a brání jim v jejich pokojném užívání.

11. Z uvedeného plyne, že kořenem celého problému mělo být pořízení protokolu s vadným obsahem, což se následně promítlo i do výrokové části napadeného rozhodnutí. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda na základě obsahu ústavní stížnosti a soudního spisu lze s dostatečnou určitostí dospět k závěru, že během ústního jednání dne 19. 9. 2019 skutečně nedošlo k uzavření dohody mezi stěžovateli a žalovanou o zúžení předmětu řízení toliko na tu část pozemku parc. č. X1, která přiléhá k nemovitostem stěžovatelů, a potažmo k závěru o překvapivosti a svévolnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu. V této souvislosti Ústavní soud znovu opakuje, že z části jednání, během které mělo dojít k zúžení předmětu žaloby, byl pořizován pouze protokol, v němž stojí: "Účastníci a jejich právní zástupci nato přistoupili k soudu nahlédnutím do výše uvedených listin [pozn. - jednalo se o kopii katastrální mapy, fotodokumentaci předloženou žalobci, geometrické zaměření skutečného provedení stavby nového oplocení pozemku ve vlastnictví žalované, snímek ortofotomapy s pozemky p. č. X1 a X4 (možný přístup žalobců) a letecký snímek mapy], přičemž se shodli na tom, že jde o vyřešení úseku pouze části cesty X1 přiléhající k pozemkům žalobců." Jinými slovy, k dosažení shody na zúžení předmětu řízení mělo dojít v momentu, kdy účastníci řízení a jejich právní zástupci přistoupili k soudu a při pohledu na předložené listinné důkazy (mapy apod.) vyznačili, kterých pozemků nebo jejich částí se má řízení nadále týkat. Žádné další informace o tom, co se v této rozhodné chvíli událo, resp. co účastníci řízení, jejich právní zástupci a členové senátu říkali nebo ukazovali, nejsou ve spisu zachyceny.

12. V této souvislosti Ústavní soud připomíná pravidlo, že obsahuje-li protokol všechny zákonné náležitosti, je veřejnou u a tudíž platí presumpce jeho správnosti [ ve spojení s ; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009 sp. zn. (C 6942)]. Účastník, jenž tvrdí opak oproti údajům v protokole uvedeným, je povinen svá tvrzení dostatečně prokázat [srov. usnesení (Rc) Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 1998 sp. zn. ]. Je tudíž nutné zodpovědět otázku, zda v nyní posuzované věci lze na základě shromážděných podkladů s dostatečnou jistotou dovodit, že a) stěžovatelé ani jejich právní zástupce neprojevili na jednání před odvolacím soudem dne 19. 9. 2019 vůli zúžit předmět řízení na výše uvedenou část pozemku parc. č. X1 a b) údaje uvedené v protokolu a potažmo v odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu jsou chybné a chybný je i na ně navazující výrok I uvedeného usnesení. Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není. Ač lze stěžovatelům přisvědčit, že by pro ně bylo pravděpodobně výhodnější, kdyby žalovaná odstranila betonové oplocení pozemku parc. č. X1 jak v části přiléhající k nemovitostem stěžovatelů, tak i v části směrem k lesu (tj. příjezdová stezka a cesta by byla volná z obou stran), vzhledem jistému chaosu a zmatkům provádějícím soudní řízení nelze vyloučit, že stěžovatelé nebo jejich právní zástupce skutečně mohli souhlasit se zúžením předmětu řízení. Stěžovatelé nepředložili Ústavnímu soudu dostatečně přesvědčivé důkazy o opaku. Ostatně nelze přehlédnout, že i právní zástupce stěžovatelů v závěrečném návrhu na ústním jednání ze dne 19. 9. 2019 poznamenal, že řízení prováděly zmatky. Nemá-li Ústavní soud zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů ( y) na základě pouhých domněnek nebo spekulativních úvah o průběhu soudního řízení, musí za této situace vyjít z výše popsaného pravidla, že v případě protokolu platí presumpce jejich správnosti. Ústavní soud proto nemohl dospět k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu nese známky svévole nebo je překvapivé.

13. Stěžovatelé formálně napadají i nákladové výroky II a III napadeného usnesení krajského soudu, nicméně v ústavní stížnosti neuplatňují žádné argumenty, které by mohly svědčit o jejich protiústavnosti. Ústavní soud proto nepovažuje ústavní stížnost ani v této části za důvodnou.

14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu