Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 525/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., právně zastoupené Mgr. Jánem Gajdošem, LL. M., advokátem se sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019 č. j. -1203, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 2. 2020, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované d.

2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatelky jako matky nezletilého syna na změnu kolizního opatrovníka, kterému bylo původně soudem prvního stupně vyhověno. Odvolací soud dovodil mimo jiné, že v posuzovaném případě se z obsahu spisu nepodává, že by soudem jmenovaný opatrovník (město D.) v řízení zájmy nezletilého náležité nehájil a že by stranil otci, jak namítala matka; město D. činí potřebná šetření a zaujímá stanoviska ke skutečnostem v řízení zjištěným. Pouze v tom, že opatrovník podal odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření, nelze podle odvolacího soudu spatřovat, že by nepodporoval názor matky a že by stranil otci proti zájmům nezletilého atd.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Krajský soud v Praze dopustil pochybení v tom, že dostatečně nezhodnotil jednání opatrovníka v kontextu celého soudního řízení, nevypořádal se se všemi skutečnostmi uváděnými v návrhu na změnu opatrovníka a neposoudil správně tyto skutečnosti ve smyslu požadavku zvýšené ochrany dětí a určení nejlepšího zájmu dítěte.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Jelikož Ústavní soud v minulosti připustil ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věci ustanovení kolizního opatrovníka, které projednal a následně odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 8. 2006,

sp. zn.

ze dne 5. 12. 2011,

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2012; dostupná na http://nalus.usoud.cz) a stejně postupoval i v nálezu

ze dne 23. 12. 2015, posoudil Ústavní soud rovněž v nyní projednávaném případě ústavní stížnost jako přípustnou.

6. Ve shora citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že vliv kolizního opatrovníka na zjištění stavu před soudem a jeho možnou deformaci při hledání rovnováhy mezi zájmy obou rodičů a nezletilého nelze obecně vyloučit. Pochybnost o schopnosti kolizního opatrovníka řádně hájit zájmy opatrovance ostatně předpokládá i zákonná úprava; např. § 469 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních ukládá soudu na návrh jmenovat jiného opatrovníka, byl-li jmenován opatrovníkem nezletilého orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal podnět nebo návrh na zahájení řízení. Při jmenování opatrovníka tedy soud musí postupovat tak, aby možnost kolize mezi zájmy opatrovníka a opatrovance pokud možno vůbec nevznikla a aby opatrovník byl schopen vystupovat v zájmu efektivní ochrany práv opatrovance. Pokud by se prokázalo, že v řízení kolizní opatrovník nevystupuje v nejlepším zájmu dítěte, ale ve prospěch zájmů jednoho z rodičů, nastala by ústavně nežádoucí situace jak z hlediska práv druhého rodiče, tak z hlediska nezletilého.

7. Uvedené však musí v první řadě zohlednit obecné soudy při rozhodování o námitkách jednoho z rodičů proti opatrovníkovi. I v nyní projednávané věci především jim přísluší, aby věc projednaly a učinily si závěr o tom, zda jsou tvrzení stěžovatelky důvodná či nedůvodná. V dané věci se oba soudy, jak vyplývá z jejich rozhodnutí, věcí zabývaly dostatečným způsobem, provedly dokazování odpovídající závažnosti stěžovatelčiných tvrzení a dospěly sice k rozdílným, ale dostatečně odůvodněným závěrům, do nichž Ústavní soud v dané procesní situaci nemá důvod zasahovat svým kasačním rozhodnutím.

8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu