Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 986/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2020 č. j. -2792 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2019 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva vyplývající z , a d (dále jen " ").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 1. 2019 č. j. -2669 shledán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle a 3 , , ve znění účinném do 31. 12. 2013. Toho se měl dle krajského soudu dopustit, stručně řečeno, tak, že záměrně opakovaně podával přiznání k DPH, která obsahovala nesprávné údaje o jeho daňové povinnosti, které následně dokládal fiktivními fakturami a doklady o jejich úhradě, a způsobil tím České republice škodu v celkové výši 7 910 164 Kč. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let.

3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu a sám stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle a 3 , , ve znění účinném do 30. 6. 2016, přičemž podstata trestného jednání zůstala zachována (stěžovatel zkrátil DPH o 590 881 Kč a neoprávněně vylákal nadměrný odpočet DPH ve výši 7 319 278,85 Kč). Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.

4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že částí námitek stěžovatel toliko zpochybňuje skutkové závěry vrchního soudu. Ty však neobsahují žádný rozpor (natož pak extrémní) a Nejvyšší soud do nich proto nemůže zasahovat. Odkaz stěžovatele na judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu je nepřípadný, neboť její závěry by se uplatnily toliko v situaci stěžovatelovy nevědomosti o podvodném charakteru transakce. To však bylo soudy nižších stupňů spolehlivě vyvráceno.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nesprávně určily výši tzv. zkrácené daně, v důsledku čehož byl stěžovatel odsouzen k nepřípustně dlouhému trestu. Sám vrchní soud uznal, že stěžovatel obalový materiál svým odběratelům dodal. V takové situaci měla být daň stanovena pomocí tzv. pomůcek, neboť nelze připustit, že by stěžovatel neměl žádné nároky na odpočet DPH. Tomu odpovídá jak znění českých daňových předpisů, tak judikatura Soudního dvora Evropské unie a z ní vycházející judikatura Nejvyššího správního soudu. Vrchní soud však takový postup odmítl s nepřípustným odůvodněním, že by to vyžadovalo prokázat u všech prodejců palet, zda u nich stěžovatel tyto nenakoupil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

9. Vzhledem k právě uvedeným zásadám přezkumu ústavnosti argumentace stěžovatele proti rubrikovaným soudním rozhodnutím neobstojí. Stěžovatel v ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku vrchního soudu opakuje již v dovolání uplatněné, avšak Nejvyšším soudem vypořádané námitky o nesprávném výpočtu výše způsobené škody, resp. užitím tzv. pomůcek při výpočtu daňové povinnosti.

10. S jeho argumentací a námitkami se v dovolání Nejvyšší soud náležitým způsobem vypořádal (srov. bod 36 napadeného usnesení) a rozvedl, za jakých podmínek by bylo možno jeho obraně přisvědčit. Závěry Nejvyššího soudu v tomto ohledu (nemožnost aplikace jím namítané judikatury Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu v trestní věci, okolnosti, za kterých nakupoval obalový materiál a s tím související postup při určení výše škody atd.) stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nereflektuje, natož aby je přesvědčivě vyvracel. Ústavní soud ani neshledal žádný jiný ústavně relevantní důvod, proč překonávat závěry Nejvyššího soudu. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté y. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu