Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
111915.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 3110/19
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Šujana, zastoupeného JUDr. Veronikou Beerovou, advokátkou, sídlem kanceláře Masarykovo náměstí 292, Litvínov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. srpna 2019 č. j. 3 Ads 328/2017 - 54, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadeného rozsudku zjištěného v databázi rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (http://www.nssoud.cz), zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
2. Oblastní inspektorát práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj (dále jen "oblastní inspektorát práce") rozhodnutím ze dne 17. 5. 2013 č. j. 7733/7.30/13/14.3-4 uznal stěžovatele vinným ze spáchání správního deliktu na úseku náhrad podle § 27 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb. , o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o inspekci práce "), v příčinné souvislosti s porušením § 208 zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce zákoník práce , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce zákoník práce "). Správního deliktu se měl stěžovatel dopustit tím, že, jako podnikající fyzická osoba, šesti zaměstnankyním, jichž se týkal přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů od předchozího zaměstnavatele, neposkytl náhradu mzdy při jiných překážkách v práci na straně zaměstnavatele. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 40 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení.
3. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 2. 9. 2013 č. j. 2672/1.30/13/14.3 zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí oblastního inspektorátu práce. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 10. 2017 č. j. 15 A 127/2013 - 50 žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl. Rozsudek krajského soudu není ústavní stížností napaden.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že kasační stížnost není důvodná. Jako jádro kasační stížnosti označil výklad § 338 odst. 2 zákoníku práce a jako spornou otázku, zda uzavřením smlouvy o poskytování stravovacích služeb mezi stěžovatelem a společností Parker Hannifin Industrial došlo k naplnění předpokladů předvídaných § 338 zákoníku práce , tedy k přechodu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů ze společnosti EUREST (předchozí zaměstnavatel dotčených zaměstnankyň) na stěžovatele. Po určení účelu daného ustanovení zákoníku práce a jeho výkladu zohledňujícím rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie Nejvyšší správní soud konstatoval, že došlo k naplnění předpokladů předvídaných § 338 odst. 2 zákoníku práce a v důsledku toho k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na stěžovatele jakožto na přejímajícího zaměstnavatele.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jeho případě bylo porušeno pravidlo stanovící, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, garantované čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Dále namítá zásah do práva svobodně podnikat plynoucího z čl. 26 odst. 1 Listin y a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listin y.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že pracovní poměr je soukromoprávním vztahem, v němž platí autonomie vůle vyjádřená smluvní svobodou. To dokládá rozsáhlými odkazy na rozhodovací praxi Ústavního soudu. Dále stěžovatel uvádí, že s předchozím zaměstnavatelem (společností EUREST) dotčených pracovnic nikdy nejednal a tedy ani neuzavřel smluvní vztah, a proto k převodu nemohlo dojít. Závěr o tom, že k převodu práv a povinností došlo, považuje za absurdní, tedy nesprávný, což opět obsáhle dokládá odkazy na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu o použití výkladové techniky ad absurdum.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Zákon o Ústavním soudu Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústav y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních limitů. Ústavnímu soudu předložená ústavní stížnost však obsahuje argumenty, které jej staví do pozice další přezkumné instance, která se má zabývat aplikací podústavního práva a hodnocením jeho výkladu, podaného obecnými soudy.
10. Stěžovatel směřuje primárně skutečně do výkladu podústavního práva, konkrétně § 338 zákoníku práce , aniž by akcentoval případnou ústavněprávní rovinu své argumentace. Zde je na místě připomenout, že Ústavní soud svou pravomoc realizuje pouze v těch případech, kdy hodnocení, výklad a aplikace, k níž jsou oprávněny obecné soudy - v tomto případě Nejvyšší správní soud - vybočují z mezí daných Ústavou České republik y (dále jen "Ústava ") a představují tzv. exces. V opačném případě by totiž Ústavní soud zasáhl do pravomoci obecné justice a porušil vztahy mezi jednotlivými ústavními institucemi dané Ústavo u.
11. Nejvyšší správní soud zcela jasně, srozumitelně a s ohledem na základní práva stěžovatele vyložil, proč kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Jím podaný výklad je opřen o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně o praxi Soudního dvora Evropské unie, neboť česká úprava přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů vyplývá z práva Evropské unie. V jeho postupu nejsou vady extrémního charakteru, které by opravňovaly Ústavní soud k zásahu.
12. Stěžovatel namítá, že neuzavřel žádný smluvní vztah a tedy nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Zcela však pomíjí, že k přechodu v těchto případech dochází buď smluvně, nebo na základě jiné právní skutečnosti. Není nezbytné, aby došlo k uzavření smluvního vztahu mezi bývalým a současným zaměstnavatelem. Česká právní úprava zákoníku práce žádnou takovou nutnou podmínku nestanoví a je také v souladu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie (viz např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 12. 1999 sp. zn. C-234/98 G. C. Allen a další proti Amalgamated Construction Co. Ltd.).
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Ke změně ve složení senátu Ústavního soudu došlo na základě stanovení rozvrhu práce Ústavního soudu předsedou Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu