Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 413/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti ROJANA s.r.o. se sídlem Třída hrdinů 1288/55, Rýmařov, zastoupené Mgr. Jánem Gajdošem, advokátem se sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 8. 2018 č. j. -389, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019 č. j. -421 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019 č. j. -450, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle a 3 d (dále jen " "). K tomu podle ní mělo dojít v důsledku nesprávného a formalistického postupu soudů, které zamítly její nárok na náhradu škody uplatněný podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "). Stěžovatelka uvádí, že civilní soudy při posuzování souladu výkonu práva, tedy uplatnění námitky promlčení ze strany České republiky - Ministerstva spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník"), dostatečně nezhodnotily mravnost jednání vedlejšího účastníka, jakož i širší kontext věci, a to i přes námitky uplatněné stěžovatelkou.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před civilními soudy domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 16 809 944,10 Kč a úroku z prodlení z částky 74 264 366 Kč od 13. 9. 2013 do zaplacení jako náhrady škody, která ji měla vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí - usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2005 č. j. -416 o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky, které bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2007 č. j. -416. Zahájení tohoto řízení předcházelo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. , v němž se stěžovatelka ze stejného právního důvodu domáhala na vedlejším účastníkovi náhrady škody ve výši 74 274 591 Kč. V průběhu tohoto řízení Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 27. 6. 2012 č. j. -123 nepřipustil rozšíření (změnu) žalobního návrhu o úrok z prodlení z částky 74 274 591 Kč, a tudíž stěžovatelka podala samostatnou žalobu o zaplacení úroků z prodlení. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost podle

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze , přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy

sp. zn.

nebo

).

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu představuje toliko pokračující polemiku se závěry soudů. Nicméně vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Civilní soudy dostatečně podrobně a s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu objasnily, jaké důvody je vedly k závěru, že nárok stěžovatelky na náhradu škody, resp. na úroky z prodlení, byl v době podání žaloby již promlčen. V dané věci nešlo podle soudů vycházet z toho, že by stěžovatelka uplynutí promlčecí lhůty nezavinila, neboť okolnosti pozdního uplatnění práva vycházejí toliko z její sféry, přičemž vedlejší účastník na nich nenese žádný podíl. Závěry soudů považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, rozumné a logické. Ústavní soud při přezkumu jejich aplikace neshledal extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.

Ke stěžovatelkou tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud konstantně uvádí (srov. např. usnesení

sp. zn.

), že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům náleží zásadně civilním soudům, kterým je s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" dán prostor pro jeho interpretaci. Nepřihlédnutí k námitce promlčení (§ 3 odst. 1 obč. zák.) přitom vzhledem k požadavku právní jistoty připadá v úvahu jen výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivých případů. Tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik závažné intenzitě, aby byl odůvodněn tak razantní zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. nálezy

sp. zn.

,

nebo

). Nelze pak pominout, že Ústavní soud již v obdobných případech aproboval názor, podle něhož státem vznesená námitka promlčení (zde ve sporech o náhradu za nucené omezení vlastnického práva) není bez dalšího v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák. (viz např. usnesení

sp. zn.

). Bylo proto na stěžovatelce, aby prokázala, že specifika jejího případu tento rozpor zakládají. Pakliže tak neučinila, nelze soudům vyčítat, že námitku promlčení za nemravnou nepovažovaly.

Stěžovatelkou zmiňovaný nález

sp. zn.

na projednávaný případ nedopadá. Na rozdíl od nyní projednávaného případu, stěžovatelé v uvedené věci zmeškali uplatnit nárok v promlčecí době, neboť se řídili starší judikaturou, podle které se nároky na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě nepromlčovaly, přičemž opačný právní názor byl nastolen až po okamžiku, kdy nárok soudně uplatnili. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť stěžovatelce nic nebránilo, aby řádně uplatnila úroky z prodlení již žalobou v předcházejícím řízení. Nastala-li pochybnost o tom, zda úroky z prodlení předmětem předcházejícího řízení jsou, nic jí nebránilo, aby tak učinila samostatnou žalobou podanou v průběhu promlčecí lhůty.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu