Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 935/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ivana Mrkvy, zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sokolská 49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. -179, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2017 č. j. -147 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2017 č. j. -99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v d.

Ze spisového materiálu se podává, že Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele o určení, že žalovaní 1) a 2) jsou společnými členy žalovaného Bytového družstva X s právem společného nájmu k družstevnímu bytu specifikovanému v rozhodnutí. Stěžovatel svou žalobu odůvodnil tím, že se žalovanými jako členy družstva uzavřel dne 19. 8. 2013 dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu s právem nájmu k družstevnímu bytu. Stěžovatel od této dohody odstoupil, přičemž za hlavní důvod k odstoupení považoval skutečnost, že převodci nebyl uhrazen členský podíl. Stěžovatel namítal neplatnost předmětné dohody podle , , pro omyl, kteří žalovaní úmyslně vyvolali.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle Dovolací soud konstatoval, že dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož předmětná dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu není relativně neplatná podle , , účinného do 31. 12. 2013, neboť "žalobci se nepodařilo v řízení prokázat (...), že využil možnost ověřit si skutečnosti rozhodné pro učinění právního úkonu, když se omezil pouze na informace poskytnuté převodci, a žádným způsobem tak nevyužil možnost vyhnout se omylu tohoto druhu", je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zevrubně popsal dosavadní procesní a skutkový stav souzené věci. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel dále tvrdí, že soudy výkladem v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu provedly doplnění a vysvětlení neúplných a nepravdivých prohlášení v předmětné dohodě o převodu členských práv a povinností a odepřely stěžovateli od dohody odstoupit, a to přesto, že toto právo bylo v dohodě přímo sjednáno.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ve věci bylo postupováno podle ustanovení , , a správně bylo aplikováno ustanovení zákona č. , . Soudy dospěly k závěru, že mezi stěžovatelem a žalovanými byla platně uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu ve vztahu k předmětnému bytu. Stěžovatel při jejím uzavření nebyl uveden v omyl a ani zde nebyl shledán důvod pro jeho odstoupení od smlouvy. Závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí, vysvětlily svůj postup a přiléhavě poukázaly na známou judikaturu. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou, z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani připomínky stěžovatele k postupu dovolacího soudu. Připomíná, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, na jehož projednání není dán právní nárok. Nejedná se o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy meritorně projednat. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Podle platné úpravy dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání, tedy mj. i zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu