Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3248/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem, sídlem Čsl. armády 2112/56, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2019 č. j. -272, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2018 č. j. -241 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. července 2018 č. j. -230, a o s ní spojeném návrhu na zrušení čl. V bodu 6 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv podle d (dále jen " ") a podle , a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil podle návrh na zrušení čl. V bodu 6 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen " ").

3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatel vede s vedlejší účastnicí spor o náhradu škody a nemajetkové újmy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 7. 2018 č. j. -230 bylo k dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 10. 2017 č. j. -170 rozhodnuto tak, že se dovolací řízení zastavuje (výrok I), dále byl zamítnut návrh stěžovatele na přerušení řízení (výrok II), bylo též rozhodnuto, že se řízení o opakované žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zastavuje pro překážku věci rozhodnuté (výrok III) a současně jím bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok IV).

5. K odvolání stěžovatele bylo usnesením městského soudu ze dne 15. 10. 2018 č. j. -241 rozhodnuto tak, že se výše rubrikované usnesení obvodního soudu ve výrocích I, III a V potvrzuje (výrok I), že odvolání proti výroku II výše rubrikovaného usnesení obvodního soudu se odmítá (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

6. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2019 č. j. -272 tak, že se dovolací řízení zastavuje (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2019 č. j. -269 stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 4 000 Kč, a zároveň jej poučil, že nezaplatí-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě, dovolací řízení bude zastaveno. Na uvedenou výzvu stěžovatel nereagoval a soudní poplatek za podané dovolání ve stanovené lhůtě neuhradil. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017, a to podle čl. II bod 2 (dále jen " "). Konstatoval, že podáním dovolání proti rozhodnutí městského soudu vznikla stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], avšak ten přes poučení soudu o důsledcích své nečinnosti soudní poplatek neuhradil. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání podle zákona o soudních poplatcích zastavil.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že obecné soudy, zejména však městský soud, cestou dezinterpretace nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), zbavily stěžovatele kompenzace přiznané mu za nepřiměřenou délku soudního řízení, aby následnou administrativní procedurou znemožnily stěžovateli přístup k Nejvyššímu soudu, ačkoliv šlo o zjevnou svévolnou aplikaci práva v jeho neprospěch. V kontextu celého obsahu spisu stěžovatel namítá, že je obětí systémového porušování čl. 18 Úmluvy, kdy veškerá státní moc, reprezentovaná všemi svými články, vytvořila, a nadále vytváří, "prostředek nápravy", který je systémově neúčinný, kdy jako základní východisko pro tento závěr stěžovatel předkládá nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010

sp. zn.

. Stěžovatel dopředu upozorňuje, že vyvracet "důkaz zlé vůle" není věcí moci soudní, ale záležitostí žalovaného státu, jak plyne z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Ústavnímu soudu je tento argument předkládán jako splnění conditio sine qua non vyžadované ze strany Evropského soudu pro lidská práva podle odst. l Úmluvy. Proti novelizujícímu stěžovatel namítá zásadní nesoulad interpretace pojmu "prostředek nápravy". Evropský soud pro lidská práva hovoří o jednom prostředku nápravy, ale na vnitrostátní úrovni lze hovořit o "sadě pěti prostředků nápravy, kdy zohledněny jsou pouze druhý a čtvrtý z této sady", což však stěžovatel považuje za absurditu vzniklou z legislativního inženýrství. Fikce o "odůvodnění racionálního zákonodárce" nemůže obstát, není-li zrušení osvobození od soudních poplatků řízení podle v důvodové zprávě odůvodněno.

8. Napadená rozhodnutí, shodně jako neodůvodněné zrušení osvobození od soudních poplatků v důvodové zprávě k , představují natolik výjimečný a organizovaný případ extrémního vybočení z rámce vymezeného judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a principy spravedlnosti a objektivní odpovědnosti státu bez možnosti liberace, že by Ústavní soud měl kasačně zasáhnout do oblasti rozhodování obecných soudů a s ohledem na zjevné porušování Úmluvy rovněž do nerovného postavení procesních stran v kompenzačním řízení podle Měl by zrušit relevantní část , i s možným odkladným účinkem a příkazem moci zákonodárné, aby uvedenou problematiku uvedla do souladu s mezinárodními závazky státu, jež mu plynou jak z , tak z Úmluvy. V případě stěžovatele bylo též rozhodováno na základě právního předpisu, který byl pozměněn "až v průběhu plynutí prostředku nápravy", a to v důsledku ustanovení, které stěžovatel, v kontextu, jak probíhal legislativní proces, pokládá za protiústavní a ve zjevném rozporu s recentní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

III.

Vyjádření účastníků

9. Soudce zpravodaj postupem podle zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici.

10. Obvodní soud a městský soud toliko odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, na kterých setrvaly.

11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně zpochybňuje věcnou správnost rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu jak o zastavení dovolacího řízení, tak i rozhodnutí jim předcházející, pokud mu jimi nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Tato usnesení však nebyla Nejvyšším soudem nijak přezkoumávána. Protože podle není přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci návrhu na osvobození od soudních poplatků, pak nesouhlasil-li stěžovatel s obsahem usnesení obvodního soudu ze dne 28. 11. 2017 č. j. -201, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 12. 2. 2018 č. j. -207, o zamítnutí žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, měl proti rozhodnutí městského soudu podat ústavní stížnost, a pokud tak neučinil, je možnost jejich dalšího, byť i jen předběžného přezkumu vyloučena opožděností ústavní stížnosti (srov. ). Otázku, zda měl či neměl být stěžovatel osvobozen od soudních poplatků pro dovolání tak již podle názoru Nejvyššího soudu nemůže stěžovatel v nynějším řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně zpochybňovat. Nejvyšší soud stručně zdůvodnil (srov. ), proč zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání, stěžovatel ostatně ponechal výzvu Nejvyššího soudu k úhradě soudního poplatku z dovolání zcela bez povšimnutí, proto Nejvyšší soud ani nemohl jinak, než dovolací řízení zastavit. Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že jím vydaným rozhodnutím nebylo nepřípustně zasaženo žádné ústavním pořádkem České republiky nebo příslušnými mezinárodními právními dokumenty chráněné právo stěžovatele, pročež je nutné jeho ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

12. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

13. Vyjádření obecných soudů byla zasláno stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten této možnosti nevyužil.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

16. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

17. Ústavní soud musí předně konstatovat, že těžiště argumentace stěžovatele se míjí s podstatou věci, jelikož podstatou nyní přezkoumávané věci je toliko to, zda Nejvyšší soud postupoval správně, když zastavil řízení ve věci dovolání stěžovatele poté, co tento nezaplatil vyměřený soudní poplatek za dovolání ve výši 4 000 Kč. Ústavní soud v nálezech ze dne 23. 4. 2019

sp. zn.

a ze dne 21. 5. 2019

sp. zn.

reagoval na situace, v nichž po nabytí účinnosti novely zákona o soudních poplatcích, provedené částí třetí , byl zaveden soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za podání návrhu na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, nicméně položka 22 Sazebníku soudních poplatků novelizována nebyla, a tedy nebylo zřejmé, zda soudní poplatek má být vybírán i za odvolání v těchto řízeních. však oproti tomu novelizoval položku 23 Sazebníku soudních poplatků, včetně jejího bodu 2, v němž zvýšil z 2 000 Kč na 4 000 Kč soudní poplatek za dovolání proti rozhodnutím neuvedeným v bodě 1 této položky, což je právě nynější případ stěžovatele. Zákonodárce tím, že tento bod novelizoval pouze tak, že zvýšil soudní poplatek, aniž by však jakkoliv modifikoval okruh dovolání, na něž tento soudní poplatek dopadá (zejména zavedením výjimek, za něž se tento soudní poplatek nevybírá), dal najevo svou vůli, aby tento soudní poplatek byl vybírán za všechna dovolání proti takovýmto rozhodnutím, bez ohledu na to, jaký byl meritorně předmět řízení, v němž byla vydána.

18. Bod 2 položky 23 Sazebníku soudních poplatků, ve znění , je nadto stanoven pevnou částkou 4 000 Kč, nikoliv procentem z peněžité částky, která je předmětem řízení, jak tomu bylo v situacích řešených nálezy uvedenými shora, v nichž byla mimo jiné tato skutečnost jedním z významných důvodů pro závěr Ústavního soudu, neboť zatímco samotný návrh na zahájení řízení (tj. podání žaloby) byl zpoplatněn pevnou částkou 2 000 Kč, soudní poplatek vyměřený za odvolání proti meritorním rozhodnutím byl v těchto věcech vyměřen z peněžité částky představující předmět řízení, a tedy byl mnohonásobně vyšší. I tím se nynější věc odlišuje od kauz, které vyústily ve vydání výše uvedených nálezů.

19. Ústavní soud tedy shrnuje, že soudní poplatek vyměřený po účinnosti podle bodu 2 položky 23 Sazebníku soudních poplatků tak nepředstavuje typově stejný problém jako soudní poplatek vyměřený v tomto období za odvolání proti meritornímu rozhodnutí v řízení o nároku uplatněném podle Argumentace stěžovatele, která je takto vystavěna, tak na nynější věc nedopadá. Stěžovatel se přitom nijak nevyjadřuje k tomu, zda, a případně, jak mohl představovat vyměřený poplatek ve výši 4 000 Kč zásah do jeho ústavně garantovaných práv. Ústavní soud, jehož úlohou není doplňovat argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti, a který ze shora uvedených důvodů a priori neshledává, že by vyměření soudního poplatku za dovolání proti rozhodnutí podle bodu 2 položky 23 Sazebníku soudních poplatků a následné zastavení řízení pro jeho nezaplacení napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu mělo vliv na jakákoliv ústavně garantovaná práva stěžovatele, tak proto neměl důvodu dále nad rámec takto koncipované argumentace stěžovatele napadené usnesení Nejvyššího soudu či jemu předcházející rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu přezkoumávat.

20. Ústavní soud rovněž nemohl opomenout, že podle bodu 2 položky 23 Sazebníku soudních poplatků se soudní poplatek za dovolání proti rozhodnutím, která nejsou uvedena v bodě 1 této položky, stanoví ve výši 4 000 Kč. Soudní poplatek v takovéto výši odpovídá podle ustálené judikatury Ústavního soudu tzv. bagatelní částce (což je opětovně rozdíl od poplatku za odvolání podaného v řízení podle , který by mohl v závislosti na hodnotě sporu dosáhnout až řádů desítek tisíc Kč), která zpravidla nemůže opodstatnit závěr, že povinnost ji zaplatit je způsobilá porušit některé ústavně zaručené základní lidské právo či svobodu. Tento závěr přitom opakovaně vyslovil Ústavní soud i v rozhodnutích o ústavních stížnostech podaných proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se soudních poplatků (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2019

sp. zn.

, bod 8, usnesení ze dne 26. 6. 2019

sp. zn.

, bod 3, či usnesení ze dne 29. 5. 2014

sp. zn.

, část IV.).

21. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že výše uvedený výklad není v rozhodovací praxi Ústavního soudu výkladem ojedinělým, právě naopak - srov. např. usnesení ze dne 22. 10. 2019

sp. zn.

. V nyní posuzovaném případě přitom nemá rozhodující senát Ústavního soudu důvod odchýlit se od právních názorů uvedených v citovaném usnesení.

22. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

23. K ústavní stížnosti připojil stěžovatel podle zákona o Ústavní soudu návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení (sub 2). Protože jde o akcesorický návrh, který lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, sdílí nevyhnutelně osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995

sp. zn.

(U 22/4 SbNU 351)].

24. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení Ústavní soud proto odmítl podle ve spojení s .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu