Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 415/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem Při trati 12, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019 č. j. -5437, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2019 č. j. -5294 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017 č. j. -5196, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručené práva na spravedlivý proces podle d (dále jen „ “) a na soudní ochranu zaručenou y.

2. Stěžovatel byl čtyřikrát zproštěn obžaloby ze zločinu úvěrového podvodu krajským soudem, přičemž v reakci na odvolání státního zástupce byly tyto rozsudky zrušeny a vráceny k novému projednání. Při čtvrtém zrušení vrchní soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu podle § 262 trestního řádu. Krajský soud v novém složení napadeným rozsudkem stěžovatele odsoudil, proti čemuž stěžovatel podal odvolání. Vrchní soud napadeným rozsudkem změnil napadený rozsudek ve výroku o trestu, přičemž stěžovatel tento rozsudek napadl dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením.

3. Stěžovatel byl tedy obecnými soudy shledán vinným ze zločinu úvěrového podvodu podle , odst. 6 písm. a) , kterého se měl dopustit tím, že v roce 2002 uzavřel dvě smlouvy o revolvingovém úvěru, přičemž při jejich uzavírání uvedl nepravdivé údaje, v důsledku čeho způsobil škodu ve výši nejméně 54.945.000 Kč; při předkládání žádostí o čerpání úvěru totiž předkládal soupis neexistujících fiktivních pohledávek.

4. Stěžovatelovy námitky lze rozdělit do tří kategorií. Ta první se vztahuje k délce řízení, kterou stěžovatel považuje za nepřiměřenou a za porušující právo na spravedlivý proces; uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v takovém případě považuje za likvidační. Druhá námitka se týká skutečnosti, že podle stěžovatele vrchní soud rozhodoval tak, jako by mu byl krajský soud podřízen, nikoli pouze podřazen, čemuž krajský soud nevyhověl, v důsledku čehož vrchní soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Dle stěžovatele nový senát krajského soudu rozhodl sice podle pokynů vrchního soudu, ale v přímém rozporu s důkazy. Třetí námitka se týká tvrzeného extrémního rozporu skutkových zjištění a právními závěry: Stěžovatel namítá, že se nejednalo o fiktivní pohledávky, jelikož většina z nich byla skutečně uhrazena. Dále uvádí, že společnosti, o kterých je tvrzeno, že spolu neměly kontakt, tak spolu byly jak personálně, tak majetkově provázány.

5. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil krajský soud, vrchní i Nejvyšší soud. Nejvyšší soud se domnívá, že námitky vznášené ve stížnosti jsou totožné s těmi, které stěžovatel uplatnil v dovolání a se kterými se Nejvyšší soud vypořádal; odkazuje proto na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

6. Vrchní soud ve svém vyjádření uvádí, že k přikázání k rozhodnutí jinému senátu došlo po náležité úvaze, řádném odůvodnění a v souladu s dosavadní praxí. Dále zmínil, že skutečnost, že trestní řízení trvalo příliš dlouho, aniž by se na tomto zdržení stěžovatel podílel, soudy opakovaně zohlednily nejen při uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby, ale i skrze neuložení jiných druhů trestů, které by jinak přicházely v úvahu.

7. Krajský soud souhlasil s tím, že nedošlo k projednání věci v přiměřené lhůtě. Tuto skutečnost proto zohlednil jak krajský soud při ukládání trestu, tak vrchní soud, tím, že zrušil výrok o trestu a uložil stěžovateli trest pod dolní hranicí trestní sazby. Krajský soud se tedy nedomnívá, že by Ústavní soud měl přikročit ke zrušení napadených rozhodnutí z těchto důvodů. Dále krajský soud uvádí, že neshledal, že by došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a právními závěry, ale že stěžovatelova argumentace je pouze opakováním jeho obhajoby, odvolání i dovolání.

8. Stěžovateli byla zaslána vyjádření soudů, přičemž se k nim nevyjádřil v poskytnuté lhůtě.

9. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

11. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

12. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 2. 2016].

13. Ústavní soud nemá důvod nesouhlasit se stěžovatelem, že trestní řízení trvalo příliš dlouho, aniž by průtahy v řízení zapříčinil stěžovatel. Jak však uvedly obecné soudy, na tuto skutečnost reagovaly jak tím, že výrazně snížily uložený trest pod dolní hranici trestní sazby, tak tím, že neuložily tresty, které by jinak mohly uložit. Na mysli přitom měly zejména peněžitý trest, čímž chtěly vyvážit újmu způsobenou stěžovateli (srov. např. napadené usnesení Nejvyššího soudu, body 43-47). Vzhledem k takto výraznému zohlednění délky trestní řízení Ústavní soud neshledal důvod, aby zasahoval do diskrece obecných soudů vhodně zohlednit vliv délky řízení na uložení trestu.

14. Druhá námitka stěžovatele se týkala odnětí zákonnému soudci, které má dle Ústavního soudu být „(výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné“ [srov. např. nález ze dne 5. 3. 2013

sp. zn.

(N 38/68 SbNU 391) či nález ze dne 5. 2. 2019

sp. zn.

, bod 34], přičemž soudy by porušily ústavně zaručená práva stěžovatele zejména tehdy, pokud by odvolací soud neodůvodnil svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných [viz také nález ze dne 11. 11. 2014

sp. zn.

(N 206/75 SbNU 313), bod 17; či usnesení ze dne 14. 1. 2010

sp. zn.

, ze dne 25. 3. 2014

sp. zn.

a ze dne 8. 7. 2015

sp. zn.

a ze dne 5. 2. 2019

sp. zn.

, bod 34]. Odvolací soud přitom nemůže zrušit rozsudek prvoinstančního soudu jen proto, aby prosadil (vynucoval) své hodnocení provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. např. výše citované nálezy

sp. zn.

a

; dále nálezy ze dne 14. 4. 2011

sp. zn.

(N 72/61 SbNU 105), ze dne 21. 6. 2016

sp. zn.

(N 118/81 SbNU 833) či ze dne 5. 2. 2019

sp. zn.

, bod 34].

15. Stěžovatel nicméně nepředkládá konkrétní argumentaci, neboť neupřesňuje, v čem konkrétně měl odvolací soud nalézacímu soudu vnutit svůj názor na hodnocení důkazů nalézacímu soudu. Vrchní soud zrušil třikrát rozsudky krajského soudu, aniž by využil ustanovení § 262 trestního řádu (usnesení vrchního soudu č. j. -3935 ze dne 9. 9. 2010, usnesení vrchního soudu č. j. -4364 ze dne 15. 5. 2012 a č. j. -4728 ze dne 9. 4. 2014). Hlavní nesoulad mezi názorem krajského soudu a vrchního soudu byla interpretace subjektivní stránky jednání obžalovaného a míry jejího prokázání. Ve svých usneseních vrchní soud vždy odůvodnil, z jakého důvodu rozsudky krajského soudu zrušil a v jakém rozsahu je nutné doplnit dokazování. Ve čtvrtém zrušujícím usnesení (č. j. -4967 ze dne 1. 9. 2015) vrchní soud konstatoval, že krajský soud opakovaně plnil pokyny odvolacího soudu jen částečně a k hodnocení důkazů nepřistupoval komplexně z pozic pravidel formální logiky. Na str. 31 čtvrtého zrušujícího usnesení vrchní soud vyjmenovává důkazy, které krajský soud neprovedl, ač byly opatřeny, a kritizuje, že krajský soud nevzal v potaz ani pokyny odvolacího soudu vztahující se k hodnocení všech skutečností a okolností, ale naopak důkazy hodnotil jednostranně za porušení zásad formální logiky. Vrchní soud výslovně zmiňuje, že byť krajský soud měl povinnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, tak zároveň musí hodnotit všechny důkazy jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, přičemž závěry musí respektovat a odpovídat pravidlům formální logiky. Na str. 32 a 33 čtvrtého zrušujícího usnesení vrchní soud vyjmenovává pochybení krajského soudu v odvoláním napadeném čtvrtém zprošťujícím rozsudku a zmiňuje důvody, které ho vedly k postupu podle § 262 trestního řádu. Vrchní soud také zmiňuje, že na možnost postupu podle § 262 trestního řádu krajský soud upozornil již ve třetím zrušujícím usnesení, aniž by však na to krajský soud odpovídajícně reagoval. Vzhledem k takto odůvodněnému postupu vrchního soudu a vzhledem k pouze obecně vedené argumentaci stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že vrchní soud neporušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce tím, že postupoval podle § 262 trestního řádu.

16. Poslední námitka stěžovatele se týká extrémního rozporu mezi skutkovými tvrzeními a právními závěry soudu, zejména fiktivnosti pohledávek. K té se obecné soudy opakovaně vyjádřily ve svých rozhodnutích (napadený rozsudek krajského soudu, bod 60, napadený rozsudek vrchního soudu, bod 6, napadené usnesení Nejvyššího soudu bod 30), které byly detailně odůvodněny se zohledněním listinných důkazů i výpovědí svědků. Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily svévole, že by jednaly libovolně nebo že by zjištěné skutkové závěry byly v extrémním rozporu s právními závěry.

17. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu