Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1088/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 119, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. října 2019, č. j. - 32, a Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2020, č. j. - 25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, č. j. - 32, a Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2020, č. j. - 25. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že správní soudy porušily jeho právo vlastnit majetek dle d (dále jen " ") a a 2 y.

2. Okresní správa sociálního zabezpečení Ústí nad Orlicí jako správní orgán I. stupně vydala dne 27. 9. 2018 rozhodnutí, jímž uznala stěžovatele vinným ze spáchání přestupku dle , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen ), kterého se jako podnikající fyzická osoba dopustil tím, že v rozporu s tohoto zákona neoznámil správnímu orgánu I. stupně v zákonné lhůtě zahájení samostatné výdělečné činnosti dnem 3. 3. 2017. Za tento přestupek uložil žalobci pokutu ve výši 1 000 Kč. Toto rozhodnutí posléze potvrdil i odvolací správní orgán, Česká správa sociálního zabezpečení.

3. Posléze se stěžovatel obrátil na správní soudy. Podle stěžovatele bylo potrestané porušení zákona zanedbatelné a nedosahuje společenské škodlivosti, žalovaná pak dále v napadeném rozhodnutí vycházela ze skutkového stavu, který nemá oporu ve spisech, resp. je v rozporu se skutečným stavem. Krajský soud, ani Nejvyšší správní soud však stěžovateli nepřisvědčily.

4. Nejvyšší správní soud nejprve korigoval část odůvodnění krajského soudu, když vyslovil, že na porušení oznamovací povinnosti ve skutečnosti nemá vliv, že stěžovateli povinnost platit zálohy na pojistné nevznikla. K tomu kasační soud konstatoval, že Okresní správa sociálního zabezpečení je povinna vést evidenci pro účely důchodového pojištění osob samostatně výdělečně činných a posuzovat plnění jejich povinností. Zákon tedy nikoliv samoúčelně požaduje, aby tyto osoby oznámily zahájení své činnosti, a byly tak zařazeny do příslušné evidence. Stěžovatelova námitka, že ve skutečnosti svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu, proto nepovažoval za důvodnou.

5. Ostatní závěry plynoucí z posouzení správních soudů lze stručně shrnout tak, že jednoznačně ukládá všem OSVČ, bez ohledu na to, zda vykonávají samostatnou výdělečnou činnost jako činnost hlavní nebo jako vedlejší, povinnost oznámit zahájení této činnosti ve stanovené lhůtě příslušné okresní správě sociálního zabezpečení. Není rozhodné, jakých zisků OSVČ touto činností dosahuje, resp. zda jí vznikla povinnost platit zálohy na pojistné. Zákonné zakotvení oznamovací povinnosti má přitom nesporný význam z hlediska zachování administrativního pořádku v oblasti evidence OSVČ pro účely plnění povinnosti placení pojistného na sociální zabezpečení. Okresní správa sociálního zabezpečení má za úkol posuzovat splnění podmínek pro provádění samostatné výdělečné činnosti a hodnotit, zda je tato osoba povinna platit zálohy na pojistné či nikoliv. Z toho důvodu mají také všechny OSVČ bez rozdílu dle povinnost oznámit zahájení své samostatné výdělečné činnosti. K závažnosti porušení oznamovací povinnosti pak správní orgány přihlíží při ukládání pokuty.

6. Námitky směřující do skutkového stavu byly dle závěrů soudů mimoběžné: Okresní správa sociálního zabezpečení totiž nemá zákonnou povinnost vyzvat OSVČ ke splnění oznamovací povinnosti dle , pokud se nějakým způsobem sama o výkonu samostatné výdělečné činnosti dozví.

7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí správních soudů. Nejprve rekapituloval obsah rozhodnutí kasačního soudu. Svůj závěr o společenské škodlivosti podle stěžovatele nebyl dostatečně zdůvodněn, či spíše stěžovateli vysvětlen. Správní soudy se měly zabývat konkrétními dopady správních rozhodnutí na osud stěžovatele. Části odůvodnění kasačního soudu jsou zavádějící. Stěžovatel setrval na nedostatku materiální stránky svého jednání.

II. Hodnocení Ústavního soudu

8. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

9. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

10. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí správních soudů, která se týkají přezkumu rozhodnutí, kterými byla stěžovateli uložena pokuta ve výši částky, kterou lze z hlediska judikaturního považovat za bagatelní [srov. i , ]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014

sp. zn.

). To se však stěžovateli v nyní projednávané věci nezdařilo.

11. V ústavní stížnosti stěžovatel k mimořádným okolnostem odůvodňujícím přijetí bagatelní věci k projednání neuvedl nic. Ústavní stížnost zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance, v případě stěžovatele ani není naplněna žádná z výjimek přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nález

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].

12. Tímto postupem Ústavního soudu nejsou dotčena práva stěžovatele na spravedlivý proces (stěžovateli nebyl odepřen přezkum rozhodnutí ve věci správního trestání). Obě instance správních soudů se dostatečně zabývaly skutkovým stavem a shledaly, že byl dostatečně prokázán (pozn. všechna rozhodnutí správních soudů jsou publikována na www.nssoud.cz a Ústavní soud na ně proto toliko ve stručnosti odkazuje).

13. Mezi stranami není sporné, že stěžovatel nesplnil svou povinnost stanovenou v st. 1 písm. a) , tedy že správnímu orgánu I. stupně neoznámil v zákonné lhůtě (tj. do 10. 4. 2017) opětovné zahájení samostatné výdělečné činnosti ke dni 3. 3. 2017. Z obsahu spisového materiálu je Ústavnímu soudu zřejmé, že stěžovatel tuto povinnost splnil až dne 13. 8. 2018. Stěžovatel je však stále přesvědčen, že jeho porušení je toliko marginální (nezpůsobil jím žádnou škodu), a že správní orgány vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu.

14. Obsah ústavní stížnosti představuje pouhé opakování námitek, na které bylo stěžovateli spolehlivým způsobem odpovězeno. Stížnost tak svědčí spíše o trvajícím nepochopení ze strany stěžovatele, z jakého důvodu mu byla pokuta uložena, resp. v čem spočívá společenská škodlivost jeho jednání. Touto otázkou se nicméně správní soudy spolehlivě zabývaly, přičemž Ústavní soud se s jejich závěry ztotožňuje a odkazuje na ně. Pouhý nesouhlas s výsledkem řízení před obecnými soudy nepředstavuje přesah vlastních zájmů stěžovatele, ani porušení y.

15. Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozsudky Nejvyššího správního a krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle y ani a 2 y, a odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu