Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 719/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hopjana, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2019 č. j. -552, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2018 č. j. -468 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. září 2017 č. j. -367, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Gabriely Vranové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení a d (dále jen " "), jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2017 č. j. -367 v řízení o žalobě stěžovatele o zaplacení částky 64 967 Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že zastavil řízení co do částky 4 126 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 60 841 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.).

3. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2018 č. j. -468 rozsudek okresního soudu ve II. výroku co do částky 51 241 Kč s příslušenstvím změnil tak, že vedlejší účastnice jako žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 51 241 Kč s příslušenstvím [výrok pod bodem I. a)], tento výrok co do částky 9 600 Kč s příslušenstvím potvrdil [výrok pod bodem I. b)] a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II., III., IV. a V.). Krajský soud dospěl k závěru, že v rámci uzavření dohody při předání díla dne 17. 11. 2010 došlo k dohodě o tom, že kromě již zaplacených záloh v celkové výši 111 550 Kč má být stěžovateli vyplacena i zbylá část ceny díla, tj. částka 51 241 Kč. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze ohledně částky 51 241 Kč a ve zbylém rozsahu (tj. ohledně částky 9 600 Kč s příslušenstvím) ji shledal neoprávněnou.

4. Proti rozsudku krajského soudu, konkrétně proti jeho výroku I. b), a proti výrokům o náhradě nákladů řízení IV. a V., podal stěžovatel dovolání. Ohledně přípustnosti dovolání odkázal na , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") s tím, že napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvodem dovolání je podle stěžovatele nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé argumentaci krajského soudu. Stěžovatel nesouhlasil s oprávněností zápočtu pohledávky vedlejší účastnice vůči pohledávce stěžovatele ve výši 9 600 Kč, neboť podle jeho názoru vedlejší účastnici nevznikl nárok na zaplacení této částky. Proto neshledal důvod, proč by neměla být částka 9 600 Kč stěžovateli soudem přiznána, neboť jde o náklad za ubytování u tchyně vedlejší účastnice, která byla zkonzumována plněním stěžovatele ve prospěch tchyně provedením drobných prací v domě. Jejím přiznáním by podle něj došlo k zaplacení této částky dvakrát. K akcesorickým výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatel uvedl, že to není on, kdo náklady na řízení zavinil, nýbrž vedlejší účastnice, která odmítla doplatit nesporných 60 841 Kč, a soudy obou stupňů, které zcela zbytečně odročovaly soudní jednání, čímž zvyšovaly cestovní výlohy.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 18. 12. 2019 č. j. -552 podle věty první dílem jako vadné, dílem jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání, když výslovně neformuluje žádnou otázku a ani z obsahu dovolání není patrné, kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva má stěžovatel za dosud Nejvyšším soudem nevyřešenou. Stěžovatel pouze polemizuje s právním posouzením věci krajským soudem. K podání stěžovatele ze dne 16. 9. 2019 přitom Nejvyšší soud podle prvé věty přihlížet nemohl, neboť toto podání bylo učiněno po uplynutí lhůty k dovolání. Ohledně části dovolání, která směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení, není dovolání podle přípustné. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že dovolání trpí vadou, která nebyla ve lhůtě podle věty první odstraněna, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat, resp. dovolání není přípustné.

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud se nesprávně vypořádal s neoprávněně strženou částkou ve výši 9 600 Kč (kromě dalších částek) z celkové ceny díla. Krajský soud existenci a oprávněnost nároku vedlejší účastnice na tuto částku posoudil zcela nesprávně jako právně irelevantní skutečnost pro výši ponížené ceny díla, jež byla předmětem žaloby. Vedlejší účastnice protiprávně (bez souhlasu tchýně) a fakticky duplicitně započetla částku 9 600 Kč, o čemž bylo navíc již pravomocně rozhodnuto v řízení sp. zn. , a sama vedlejší účastnice uvedla jako svědek i jako účastník řízení, že tuto částku vůči stěžovateli či jeho společníkovi fakticky nezapočetla. Stěžovatel poukazuje na to, že ve dvou řízeních tak bylo rozhodováno dvakrát o jedné a té samé skutkové podstatě, o částce 9 600 Kč jako protiplnění za ubytování stěžovatele u tchýně vedlejší účastnice.

7. Stěžovatel namítá, že postupem Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání pro nepřípustnost, došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu. Uvedl-li Nejvyšší soud, že "stěžovatel neuvedl žádné důvody, jež by předestřely otázku výkladu práva, ke které ještě tento soud nezaujal stanovisko", pak je takové tvrzení v hrubém rozporu s obsahem soudního spisu. Stěžovatel je toho názoru, že jasně nastínil otázku výkladu práva, jíž se měl Nejvyšší soud zabývat, když poukázal na to, že napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto o skutkovém stavu, který již byl jednou pravomocně soudy posouzen a stěžovatel je tedy na svém právu vlastnit majetek zkrácen dvakrát. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle stěžovatele nedostatečně odůvodněno a je nepřezkoumatelné, když tento soud uvádí, že stěžovatel žádné důvody přípustnosti neuvedl.

8. Stěžovatel dovozuje, že soudy odepřely ochranu jeho právům, když se nezabývaly hospodářským důvodem ujednání o slevě z díla. Stěžovatel je přesvědčen, že uplatnění slevy z ceny díla vůči němu (příp. panu Ing. Zedníkovi, který dílo rovněž prováděl) vedlejší účastnicí je přinejmenším v rozporu s dobrými mravy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a dospěl k závěru, že ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu tomu tak není.

10. Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

11. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

12. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle písm. d) y představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem ( ). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.

13. V předmětné věci podal stěžovatel proti rozsudku krajského soudu dovolání, které považoval za poslední prostředek k ochraně svého práva. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele je vadné, resp. není objektivně přípustné (bod 5. tohoto usnesení), a proto je podle věty první odmítl.

14. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (460/2017 Sb.) se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle .

15. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel uvedený procesní prostředek neuplatnil řádně a svým zaviněním tak způsobil, že jeho dovolání bylo odmítnuto. Ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu je proto nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.

16. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení i ohledně ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

18. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí Nejvyššího soudu, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

19. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

(N 98/15 SbNU 17)].

20. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele obsahuje vady, které nebyly včas odstraněny, resp. jde-li o nákladový výrok rozsudku krajského soudu, dovolání podle není přípustné, a proto je podle věty první odmítl. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními a správně dovodil, že dovolání stěžovatele je zčásti vadné, zčásti objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč dovolání stěžovatele obsahuje vady a z jakých důvodů není přípustné. Závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

21. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle . Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu Ústavní soud odmítl dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu