Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 691/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Ridera Stavební a. s., sídlem Dělnická 382/32, Ostrava, zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem, sídlem Nad Porubkou 2355, Ostrava-Poruba, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2019 č. j. -1867, a I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. srpna 2018 č. j. -1741, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Anny Horákové, 2) Ing. Moniky Skácelové a 3) Ing. Michala Horáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí, a to pro porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného d.

2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších doručených písemností se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. -1668 žalobu stěžovatelky proti vedlejším účastníkům na zaplacení slevy z kupní ceny obchodních podílů ve společnosti, které od nich koupila. Zaplacení celkové peněžní částky uplatnila jako tři nároky z vadného plnění. Ohledně jednoho z nároků krajský soud vadu o chybějícím údaji v účetnictví společnosti sice shledal, avšak uzavřel, že byla vytknuta opožděně.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") I. výrokem svého napadeného rozsudku částečně potvrdil rozsudek krajského soudu a II. výrokem částečně věc zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Žaloba tak zůstala zamítnutá v rozsahu dvou nároků z vadného plnění (včetně nároku shora popsaného), v rozsahu jednoho z nároků vrchní soud věc vrátil. Vrchní soud zejména rozdílně od krajského soudu posoudil existenci jedné z vad, shledal-li, že chybějící údaj v účetnictví je jen formální vadou bez významu na hodnotu převáděných obchodních podílů, a proto zamítnutí žaloby mj. v této části potvrdil.

4. Stěžovatelka podala proti I. výroku napadeného rozsudku vrchního soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž I. výrokem svého napadeného rozsudku věc částečně zrušil a vrátil k dalšímu řízení a II. výrokem dovolání odmítl pro nepřípustnost (co do shora popsaného nároku). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelkou uplatněný předpoklad přípustnosti spočívající v nesouhlasu se závěrem vrchního soudu o povaze chybějícího údaje v účetnictví jako o pouhé formální vadě bez dopadu na hodnotu převáděné věci není způsobilým dovolacím důvodem, zakládá-li se na nesouhlasu s hodnocením důkazů. Stěžovatelka v dovolání namítla, že z jednoho z provedených důkazů (dopis stěžovatelky adresovaný jednomu z vedlejších účastníků) vyplývá, že vada ohledně předmětného nároku vedla k její újmě, avšak dále v napadeném rozsudku vrchní soud dochází k opačnému závěru, tedy že chyba v účetnictví nemá vliv na hodnotu obchodních podílů, ba dokonce chybně s odkazem na tento listinný důkaz, ze kterého vyplývá opak. Považuje-li stěžovatelka uvedený postup za extrémní rozpor mezi skutkovým hodnocením a provedenými důkazy, není tomu tak, neboť závěry vrchního soudu provedeným důkazům odpovídají a nejsou založeny na libovůli. Její námitky o nerespektování povinnosti soudu zopakovat všechny důkazy podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), dospěl-li vrchní soud k rozdílným skutkovým závěrům, Nejvyšší soud nevypořádal s odůvodněním, že k takovým procesním vadám lze přihlížet, jen je-li dovolání přípustné.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozsudkům Nejvyššího soudu a vrchního soudu ohledně jednoho ze tří jí původně uplatňovaných nároků, a to vzhledem k vadě chybějícího údaje v účetnictví společnosti, jejíž obchodní podíly nabyla. Vrchnímu soudu vytýká, že jeho napadený rozsudek trpí extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, posoudil-li jeden z dopisů s určitým obsahem zcela opačně. Dále namítá porušení zásady dvojinstančnosti vrchním soudem, nepostupoval-li v souladu s a nezopakoval-li všechny důkazy týkající se předmětného nároku. Nejvyššímu soudu vytýká, že se s uvedenými námitkami nedostatečně vypořádal.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dán zejména tehdy, jsou-li hodnocení důkazů a na základě nich přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají-li skutková zjištění soudů z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou-li skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579); nález

sp. zn.

ze dne 3. 9. 2019, bod 14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Žádnou takovou vadu Ústavní soud neshledal.

9. Odkazuje-li vrchní soud v bodu 15 napadeného rozsudku na stěžovatelčin dopis se slovy "to ostatně konstatuje i samotná žalobkyně" (zde stěžovatelka, pozn. Ústavního soudu), má tím na mysli nikoli závěr o dopadu na hodnotu obchodních podílů, ale pouhou skutečnost, že stav finančních prostředků společnosti se v důsledku chybějícího údaje v účetnictví nezměnil. Zaprvé, tato skutečnost z citovaného dopisu vyplývá. Zadruhé, nejde o rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedeným dokazováním, avšak mohlo by jít o rozpor mezi skutkovým zjištěním a právním hodnocením, vycházel-li by vrchní soud z opačného tvrzení stěžovatelky. Ani to však s ohledem na shora uvedené v nyní posuzovaném případě neplatí, neboť vrchní soud se zde nemýlí. Zatřetí, závěry vrchního soudu nejsou postavené výhradně na této skutečnosti, uvádí-li v bodu 15 svého napadeného rozsudku, že za zcela zásadní zjištění pro závěr o chybějícím údaji v účetnictví jako o ryze formální vadě bez významu na hodnotu společnosti (převáděných podílů) považuje zjištění, že proúčtování chybějící položky bylo provedeno zhruba rok před převodem obchodních podílů, a na jejich hodnotu v době převodu tak nemohl mít chybějící údaj vliv. Stěžovatelka tedy poukazuje na zdánlivé pochybení, které by navíc postrádalo jakýkoli význam na rozhodnutí ve věci samé, a proto ve shodě s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu lze konstatovat, že závěry vrchního soudu odpovídají provedeným důkazům, skutkovým zjištěním a nejsou založeny na libovůli.

10. Rovněž stěžovatelčino tvrzení o neústavním postupu vrchního soudu při dokazování a porušení je liché, neboť vrchní soud vycházel zásadně ze stejných skutkových zjištění (chybějící údaj v účetnictví). Je pravdou, že vrchní soud částečně učinil dodatečná skutková zjištění z důkazů již provedených v řízení před krajským soudem (proúčtování chybějící položky zhruba rok před převodem obchodních podílů), avšak tyto důkazy v odvolacím řízení zopakoval. Stěžovatelka se tak mýlí, považuje-li za povinnost vrchního soudu zopakovat všechny důkazy provedené v řízení před krajským soudem týkající se předmětného nároku. Porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu by přicházelo v úvahu pouze tehdy, hodnotil-li by soud důkazy bez jejich řádného provedení [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 10. 2004 (N 144/35 SbNU 37) či nález

sp. zn.

ze dne 10. 11. 2009 (N 234/55 SbNU 261)]. Taková situace však s ohledem na shora uvedené nenastala.

11. Z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout ani napadenému rozsudku Nejvyššího soudu. Srozumitelně a logicky z něj vyplývá, z jakého důvodu dovolání stěžovatelky v napadené části odmítl pro nepřípustnost. Vypořádání stěžovatelčiných námitek je sice obsahově stručné, avšak plně odpovídá jejich významu. Posoudil-li navíc Ústavní soud stěžovatelčiny námitky uplatněné již v dovolání jako neopodstatněné, není namístě se v tomto ohledu rozsudkem Nejvyššího soudu dále zabývat.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu