Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 104/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 10/9, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2019 č. j. -474, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2019 č. j. -419 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 22. ledna 2019 č. j. -380, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Chebu, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z , , , a 2 a d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a 90 y.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu obecného ohrožení podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle . Uvedených trestných činů se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že přes uložený zákaz řízení řídil po užití návykových látek (zejména metamfetaminu) motorové vozidlo, v němž se následně pokoušel dlouhou dobu ujíždět policejní hlídce (ujel zhruba 50 km průměrnou rychlostí 130 km/h) riskantním a protiprávním způsobem jízdy, jímž způsobil dopravní nehodu, při níž se zranil spolujezdec z jeho vozidla, a byla způsobena škoda na druhém vozidle 132 822 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 let. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozeným částky ve výši 142 981 Kč a 14 836 Kč s příslušenstvím. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědecké výpovědi jednoho ze zasahujících policistů, který stěžovatele znal již v minulosti, nepřímo pak z výpovědí dalších policistů, a z kamerového záznamu z policejního auta, na němž je celá jízda zachycena.

3. Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, o nichž Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že zrušil výrok o trestu odnětí svobody a nově sám uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti let a devíti měsíců. Stěžovatelovo odvolání pak zamítl. Ve skutkových a právních závěrech se krajský soud ztotožnil se závěry soudu okresního a vyhodnotil klíčovou výpověď jako věrohodnou, neboť žádný obhajobou předložený důkaz její věrohodnost reálně nezpochybnil. Mezi všemi provedenými důkazy pak neexistuje žádný rozpor a stěžovatelova vina jimi byla jednoznačně prokázána.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění neshledal v závěrech soudů nižších stupňů žádný rozpor.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy se nevypořádaly s jeho námitkami, že by v inkriminovaný okamžik vozidlo řídil. Z klíčové svědecké výpovědi (natož těch dalších) taková skutečnost nevyplývá. Z toho důvodu jsou závěry obecných soudů o stěžovatelově vině v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Zmíněný klíčový svědek je navíc dle stěžovatele podjatý, neboť se v minulosti podílel na šetření trestné činnosti stěžovatele. Stěžovatel s ním měl v tomto směru řadu neshod a podával podnět k prošetření jeho postupu. Podrobnosti těchto neshod odmítly soudy prokázat. Z dalších důkazů pak vyplynulo, že svědek je vůči stěžovateli naplněn záští a vypovídal tak, aby stěžovateli přitížil. Dále nebylo prokázáno, že by v rozsudku popsaný skutek byl vůbec trestným činem. Ani touto námitkou se však Nejvyšší soud nezabýval. V důsledku toho došlo mimo jiné i k zásahu stěžovatelova práva na ochranu majetku, neboť mu byla neoprávněně (bez důkazní opory) uložena povinnost nahradit poškozeným škodu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. ). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.

10. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování vybraných bodů uplatněné obhajoby, s níž se však soudy dostatečně vypořádaly a lze tak odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Není úkolem Ústavního soudu, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a závěry soudů) prováděl znovu, nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nespadá do kognice Ústavního soudu.

11. Stěžovatel byl v souladu s ústavním pořádkem odsouzen na základě přímé svědecké výpovědi a řady nepřímých důkazů, které tuto výpověď potvrdily. Naopak žádný z důkazů (s výjimkou stěžovatelovy osamocené výpovědi) usvědčující výpověď nezpochybnil (ani výpověď spolujezdce). Stěžovatelovy poukazy na možnou podjatost svědka jsou v tomto směru nepodstatné, neboť především z právního hlediska se od svědka nepodjatost (pochopitelně) nevyžaduje, přičemž věrohodnost této výpovědi byla podepřena dalšími nepřímými důkazy. Dále šlo ze strany stěžovatele o ničím nepodložené spekulace (navíc vyvrácené rádiovou komunikací policistů). Prosazení stěžovatelových názorů by ve svém důsledku znemožnilo, aby policisté mohli vyšetřovat trestnou činnost jim známých recidivistů a o této případně následně svědčit. Soudy logicky vyvrátily všechny ostatní skutkové verze, pročež je stěžovatelovo odsouzení zcela souladné z ústavními principy. Dostatečně určitě pak soudy vyhodnotily i samotnou trestnost stěžovatelova jednání, která je z popisu skutku (včetně konkrétních ohrožení dalších účastníků silničního provozu) zjevná.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu