Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 345/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Pojarové, právně zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. -929, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2019 č. j. -879 a usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 12. 2017 č. j. -752, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, když má za to, že jimi bylo porušeno zejména její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle d.

2. Okresní soud v Klatovech rozhodl napadeným usnesením, že se zamítá žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9. 12. 2014 č. j. -294 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2015 č. j. -358 a že stěžovatelka jako žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 73 443,40 Kč. Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání stěžovatelky i žalované tak, že se usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje a ve výroku II se mění tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 76 831 Kč. Současně soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí celou řadu námitek, které podle jejího názoru mají za následek porušení jejího základní práva na spravedlivý proces. Například namítá, že soud prvního stupně zcela záměrně neúplně zjistil skutkový stav věci, když opominul provést rozhodující důkazy k protiprávnímu jednání soudce a státní správy soudu v nalézacím řízení. Dále měl soud prvního stupně porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že hodnocení důkazů je zatíženo libovůlí, neboť základní zásady hodnocení důkazů byly potlačeny. Některé důkazy nebyly vůbec provedeny, a přesto byly předmětem úvah soudu při posouzení předmětné věci. Usnesení soudu prvního stupně je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné pro chybějící důkazy, o něž soud opřel své úvahy při odůvodnění napadeného usnesení. Obdobné námitky vznáší i vůči usnesení soudu odvolacího a ve vztahu k rozhodnutí soudu dovolacího namítá, že tento soud založil své rozhodnutí na nepřezkoumatelnosti, neboť stěžovatelka dovolacímu soudu předložila otázku procesního práva, která nebyla dosud řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. ; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění y, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon ( y).

6. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady spočívající v absenci uvedení předpokladů přípustnosti dovolání. K tomu Ústavní soud uvádí, že mezi povinné náležitosti dovolání podle patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. cit. ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. ). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné.

7. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu však žádnou takovou otázku neoznačila a pouze polemizuje s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) a vytýká odvolacímu (i prvostupňovému) soudu nesprávná skutková zjištění. Sama skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu a rozporuje některá jeho skutková zjištění, však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle nepředstavuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jasně plynou důvody, pro něž považoval vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jako nedostatečné a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou a podle ji mimo odmítl.

8. Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, podle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."

9. S ohledem na právní závěry stanoviska, jimiž je II. senát Ústavního soudu vázán, Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti rozsudku těmto rozhodnutím, odmítl podle jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka v důsledku vadně podaného dovolání nesplnila podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Následkem toho se pak Ústavní soud námitkami vážícími se k těmto rozhodnutím nemohl věcně zabývat.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu