Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 447/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. E., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Praha 4, Barrandova 1920/7a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. -464, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 1. 2019 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle , odst. 4 písm. d) , za což mu byl uložen trest odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle , , a d (dále jen " ").

Stěžovatel uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 6 jej svým prvním rozsudkem ze dne 15. 8. 2018 zprostil obžaloby, přičemž tento rozsudek byl na základě odvolání státního zástupce zrušen odvolacím soudem a věc byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Namítá, že Obvodní soud pro Prahu 6 v zásadě nijak nezměnil svá skutková zjištění, ale pouze změnil názor na prokázání viny stěžovatele a učinil tak způsobem, který nemá oporu v provedeném dokazování ani v konstatovaném skutkovém stavu. Tento soud podle něj neprovedl ani jiné vyhodnocení důkazů. Z toho dovozuje, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 je nepřezkoumatelný, a že jde navíc o překvapivé rozhodnutí, když na základě stejného skutkového stavu tento soud došel ke dvěma naprosto rozdílným závěrům ohledně viny stěžovatele. Podle stěžovatele se odchýlil i od zásady in dubio pro reo. Ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Praze stěžovatel brojí proti tomu, že uvádí skutečnosti, které podle něj vyplývají ze spisu, ale nebyly předmětem dokazování v hlavním líčení, čímž nahrazoval roli nalézacího soudu a popíral svou úlohu soudu odvolacího. Tím měl tento soud porušit jeho právo na zákonného soudce. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se odmítl zabývat uvedenými námitkami, když je označil jako marginální, a tudíž nepřezkoumal zákonnost napadených rozhodnutí.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů ( , 90 y), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález

sp. zn.

). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y).

Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích s těmito námitkami vyčerpávajícím způsobem vypořádaly.

Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 vykazuje znaky nepřezkoumatelného a překvapivého rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 6 na č. l. 5-6 rozsudku vysvětlil své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů a při vytváření skutkových závěrů, z nichž pak dovodil závěr o vině stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku. Ústavní soud v těchto úvahách neshledává žádné logické excesy či výrazné nedostatky, zvláště když na žádné konkrétní vady tohoto druhu stěžovatel ani nepoukazuje.

Městský soud v Praze na č. l. 4 usnesení vysvětlil, že v rámci svého prvního rozhodnutí v dané věci nevytýkal nalézacímu soudu (ve vztahu k jeho prvnímu rozsudku z 15. 8. 2018) způsob hodnocení důkazů, ale skutečnost, že takové hodnocení důkazů zcela absentovalo, přičemž mu zároveň přikázal doplnit dokazování. Stěžovateli je sice třeba dát za pravdu v tom, že při novém projednání věci nedošlo k nějakým zásadním změnám skutkového stavu, nicméně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 nelze v žádném případě označit jako překvapivé rozhodnutí. Nalézací soud totiž splnil uvedený pokyn odvolacího soudu a přistoupil k řádnému zhodnocení provedených důkazů. Za této situace mu nelze vytýkat, pokud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než ve svém prvním rozhodnutí, zvláště když tyto své závěry dostatečně odůvodnil. Nalézací soud zároveň nevycházel z žádných jiných důkazů, než které byly v řízení provedeny a stěžovateli známy, tudíž se nemůže jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí nesoucí znaky libovůle (srov. přiměřeně nález

sp. zn.

). Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli zpochybňovat skutková zjištění trestních soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování jimi provedené, a už vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Ústavní soud posuzuje napadená rozhodnutí referenčním kritériem ústavního pořádku a garantovaných základních práv a svobod, jeho úkolem není perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního (srov. usnesení

sp. zn.

).

Ústavní soud jako neopodstatněnou vyhodnotil i námitku týkající se zásahu Městského soudu v Praze, který podle stěžovatele neplnil roli soudu odvolacího, ale nahrazoval úlohu soudu nalézacího. Z č. l. 4-6 jeho usnesení je patrné, že vycházel při svých úvahách výhradně z důkazů, které byly provedeny v průběhu hlavního líčení. Odvolací soud toliko doplnil a precizoval hodnocení těchto důkazů, které již provedl Obvodní soud pro Prahu 6, přičemž upozornil i na některé skutečnosti, které nalézací soud v napadeném rozsudku výslovně nezmínil. To se týká i zmínky odvolacího soudu o kontaktu stěžovatele se svědkem V. H., na kterou stěžovatel upozorňuje, neboť tato skutečnost vyplynula z trestního spisu vedeného v jiné trestní věci právě proti V. H., když důkaz tímto spisem byl proveden již v hlavním líčení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

či

), takže musí přihlížet i k tomu, jak argumentaci soudu prvního stupně doplnil soud odvolací. Zmíněné doplnění úvah týkajících se hodnocení provedených důkazů a skutkových a právních závěrů, jež z nich vyplývají, je přitom běžnou a žádoucí součástí rozhodovací činnosti odvolacího soudu, která nijak nekoliduje s právem na spravedlivý (řádný) proces či s právem na zákonného soudce.

Ústavní soud se nedomnívá, že by v posuzované věci trestní soudy postupovaly v rozporu s principem in dubio pro reo. Vina stěžovatele byla dovozena sérií na sebe navazujících nepřímých důkazů, přičemž obhajoba stěžovatele byla spolehlivě vyvrácena (k tomu srov. zejména č. l. 4-6 usnesení Městského soudu v Praze). V této souvislosti Ústavní soud opět konstatuje, že stěžovatel neuvádí žádné konkrétní námitky proti úvahám trestních soudů, z nichž vyplynul závěr o jeho vině ze spáchání stíhaného skutku.

Ústavní soud konečně neshledal žádné pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Ten se v napadeném usnesení řádně zabýval námitkami stěžovatele a náležitě se s nimi vypořádal (srov. zejména č. l. 8-10 usnesení). Ze samotné skutečnosti, že se Nejvyšší soud s námitkami stěžovatele neztotožnil, nelze dovozovat, že se jimi nezabýval a nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu