Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1952/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Technických služeb města Pelhřimova, příspěvkové organizace, se sídlem Myslotínská 1740, 393 01 Pelhřimov, zastoupené Filipem Lederem, advokátem se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -83 ze dne 4. 4. 2019, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -59 ze dne 30. 8. 2017, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 31389/16/5000-10610-711414 ze dne 13. 7. 2016 a rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu č. j. 91687/16/4022-20732-303570 ze dne 8. 4. 2016 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů a správních orgánů, jimiž mělo dojít zejména k porušení , , , , a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je příspěvkovou organizací zřízenou městem Pelhřimov, která provádí sběr, přepravu, třídění a odstraňování komunálního odpadu pro svého zřizovatele. Krom toho provozuje rovněž vedlejší ekonomickou činnost, v rámci níž poskytuje uvedené služby také pro podnikatelské subjekty a další právnické osoby (např. školu či bytové družstvo). Tato její ekonomická činnost byla v rozhodném období regulována zákonem č. 562/1990 Sb., o cenách. Shora označeným rozhodnutím uložil Specializovaný finanční úřad stěžovatelce pokutu ve výši 600 000 Kč podle § 16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách za správní delikt ve smyslu § 16 odst. 1 písm. d) téhož předpisu. Tohoto deliktu se měla dopustit tím, že sjednala a požadovala v letech 2013 a 2014 ceny za sběr, přepravu, třídění a odstraňování komunálního odpadu, jejichž výše a kalkulace nebyly v souladu s podmínkami věcného usměrňování podle § 6 odst. 1 zákona o cenách. Odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítlo jako nedůvodné a rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu potvrdilo.

Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích vpředu uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Její následnou kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozhodnutím soudů i správních orgánů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že Specializovaný finanční úřad pochybil, vydal-li své rozhodnutí podle jiného zákonného ustanovení, než pro které zahájil správní řízení. Správní orgán tak dle jejího názoru provedl změnu kvalifikace správního deliktu bez toho, aby ji o tom jakkoliv informoval a poskytl jí možnost na tuto změnu reagovat. Stěžovatelka dále správním orgánům i soudům vytkla, že se nevypořádaly s dopady ustanovení na její případ. Stěžovatelka též namítla, že nebyla naplněna materiální stránka správního deliktu. V tomto ohledu rozhodnutí správních orgánů dle jejího mínění trpí vnitřní rozporností. Stěžovatelka v té souvislosti též uvedla, že k 1. 1. 2017 došlo ke zrušení cenové regulace služeb v oblasti svozu odpadu, přičemž její výslednou nepotřebnost měly správní orgány i soudy promítnout právě do hodnocení materiální stránky deliktu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka předestřela v ústavní stížnosti tytéž námitky, jimiž se bránila v původním řízení před soudy i v odvolacím řízení před správním orgánem druhého stupně. S těmito výhradami se Odvolací finanční ředitelství a zejména pak soudy v napadených rozhodnutích podrobně vypořádaly. Ústavní stížnost v tomto ohledu postrádá hlubší vazbu na tuto argumentaci soudů, která tak zůstala prakticky nedotčena. Ústavní soud sám přitom v odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu ani v odůvodnění napadených rozhodnutí soudů žádný exces či jiné vážné ústavně relevantní nedostatky neshledal.

Byť se Specializovaný finanční úřad dopustil dílčího pochybení v tom směru, že v průběhu správního řízení změnil maximální možnou výši případné pokuty, než jakou avizoval při oznámení zahájení správního řízení, a na tuto změnu stěžovatele neupozornil, nelze to považovat za takové procesní pochybení, pro které by bylo nutné rozhodnutí zrušit pro vady řízení. Jak upozornil již krajský soud ve svém rozsudku, takový postup by bylo nutné zvolit, kdyby došlo ke změně právní kvalifikace jednání či k rozšíření skutku bez vědomí stěžovatele, což se však v dané věci nestalo (viz str. 13 - 14). Důvod změny spočíval pouze v tom, že se teprve v průběhu správního řízení ukázalo, že není možné přesně určit výši nepřiměřeného majetkového prospěchu. Proto byl Specializovaný finanční úřad nucen použít ustanovení § 16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách, dle něhož je za takové situace nutno uložit pokutu s horní hranicí ve výši 10 000 000 Kč. Nadto v době podání odvolání již stěžovatelka byla seznámena se změnou maximální výše pokuty, nebyla tedy krácena na možnosti brojit proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu řádným opravným prostředkem. Zde se sluší podotknout, že rozhodnutí správních orgánů tvoří jeden celek, a proto nelze pravomocnému správnímu aktu vytýkat vady, k nimž sice došlo ve fázi řízení před správním orgánem prvního stupně, ale které byly v odvolacím řízení napraveny, anebo mohly být napraveny, avšak odvolatel je nevytkl, ač tak mohl učinit (srov. krajským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -198 ze dne 31. 8. 2009).

Pokud jde o výtky stěžovatelky týkající se dopadů ustanovení (dále též "OZ") na její případ, jde o námitku nepřípustnou, neboť stěžovatelka ji (v této poloze) neuplatnila v řízení před krajským soudem (srov. bod 28 napadeného rozsudku kasačního soudu). Nad rámec uvedeného je třeba připomenout, že dle citovaného ustanovení platí, že je-li cena ujednána v rozporu s cenovými předpisy, platí za ujednanou ta cena, která je podle těchto předpisů přípustná. Toto ustanovení má ovšem význam pro soukromoprávní vztah mezi účastníky, neboť jeho smyslem je předejít případům neplatnosti právního jednání v případě rozporu se zákonem ( ), k níž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu ( ). Dané ustanovení naopak nemá vliv na soulad skladby a tvorby cen (jejich kalkulaci) s platnými cenovými předpisy, přičemž za deliktní jednání byl označen právě nesoulad postupu stěžovatelky s těmito předpisy. Jinak řečeno, přihlédnutí k ustanovení nemůže bez dalšího vést k vyvinění stěžovatelky. Ostatně faktický vliv v její věci ani nemělo, poněvadž z napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka přijala veškeré platby podle jí vypočtených cen.

Materiální stránkou správního deliktu, jímž byla uznána vinnou, se velmi pečlivě zabýval nejen odvolací správní orgán (str. 9 - 10), ale zejména krajský soud (str. 10 - 12), který se vypořádal i s obranou stěžovatelky přiměřeným ziskem. Krajský soud srozumitelně vyložil, proč přiměřenost zisku automaticky neznamená, že postup stěžovatelky při tvorbě ceny v souvislosti s kalkulací ekonomicky oprávněných nákladů byl správný. Obdobně se krajský soud vypořádal i s tvrzenou nepotřebností cenové regulace. Nejvyšší správní soud pak v dostatečném rozsahu vyložil, proč se ve správním právu zcela neprosadí zásada použití pozdější, pro pachatele příznivější právní úpravy (srov. body 30 - 32 rozsudku kasačního soudu). Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jak bylo konstatováno výše, tyto podrobné závěry soudů nepodrobila bližší oponentuře s přesahem do ústavní roviny, a proto se jimi Ústavní soud nemohl blíže zabývat.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu