Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4166/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2019 č. j. -584, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2019 č. j. -539 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 10. prosince 2018 č. j. -480, a s ní spojený návrh na zrušení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění , za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení, a 1) města Cheb, sídlem nám. Krále Jiřího z Poděbrad 1/14, Cheb a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, Územní pracoviště Plzeň, Radobyčická 1313/14, Plzeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak a 3 a d (dále jen " "). Se svou ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění (dále jen " ").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2018 č. j. -480 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal, aby soud podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ), určil, že Česká republika je vlastnicí pozemků v katastrálním území Háje u Chebu (I. výrok). Dále uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi 1) ve výši 104 223 Kč (II. výrok) a vedlejší účastnici 2) ve výši 2 100 Kč (III. výrok). Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tak, že vedlejší účastník 1) nabyl vlastnické právo k dotčeným pozemkům v důsledku naplnění všech zákonných předpokladů přechodu vlastnictví podle , ačkoliv předchůdci stěžovatelky svědčí poslední zápis vlastnictví v pozemkové knize a vedlejší účastník 1) nebyl historickým vlastníkem. Ve prospěch vedlejšího účastníka 1) bylo totiž vydáno platné přídělové rozhodnutí podle § 8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, podle něhož se lesní půda přidělí svazkům územní samosprávy, tedy obcím. K realizaci přídělového rozhodnutí po právní stránce však nedošlo v důsledku zániku obecního jmění, neboť přídělové rozhodnutí bylo vydáno v závěru roku 1949 a k vyžadované intabulaci vlastnického práva vedlejšího účastníka 1) již nedošlo. Ze stejného důvodu nemá dle okresního soudu smysl zabývat se realizací směny lesních pozemků, přestože z provedeného dokazování je zřejmé, že po faktické stránce byla směna uskutečněna v březnu 1949, když její završení po právní stránce ztratilo po 1. 1. 1950 jakýkoliv význam (neboť se všechny dotčené pozemky staly státními). Stejně tak nemá smysl řešit, zda byla uhrazena přídělová cena, protože obce byly na základě § 18 zákona č. 144/1949 Sb., o oddlužení svazků lidové správy, zproštěny povinnosti platit přídělovou cenu. Protože vedlejší účastník 1) nabyl předmětné nemovitosti přímo ze zákona, je bez právního významu hodnocení morálnosti jeho jednání, jak namítal stěžovatel.

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 4. 2019 č. j. -539 rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (I. výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) náhradu nákladů řízení ve výši 79 539 Kč (II. výrok) a uložil stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi 1) částku 10 239 Kč (III. výrok) a vedlejší účastnici 2) částku 300 Kč (IV. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastník 1) se stal vlastníkem předmětných pozemků na základě zákona, a nebyl zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi zahrnut mezi povinné osoby. Krajský soud dodal, že soudní praxe je již sjednocena v závěru, že zásadu legitimního očekávání nelze uplatnit tam, kde proti němu stojí výslovná zákonná úprava, která toto legitimní očekávání konkretizuje. Protože legitimní očekávání založené v , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo transformováno zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva, přestalo již ve své původní podobě existovat; lze se proto dovolávat těchto majetkových práv jen tak, jak je vymezil zákonodárce.

4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, o kterém Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 10. 2019 č. j. -584 rozhodl tak, že řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu zastavil (I. výrok), dovolání proti rozsudku krajského soudu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), odmítl (II. výrok) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) na nákladech dovolacího řízení částku 4 114 Kč. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, a jeho dovolání proti výroku o věci samé (I. výrok rozsudku krajského soudu) tak trpí vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soudy v jeho věci použily způsobem, který zakládá zpětnou účinnost, čímž zasáhly do práv skutečných historických vlastníků majetku dle a zákona č. 142/1947 Sb., a zavádějí privilegovaný druh majetku obcí, u něhož je vyšší míra ochrany vlastnictví i nižší požadavky na prokázání jeho nabytí. Cílem a smyslem je dle stěžovatele navrácení majetku, který byl obcím fakticky svěřen do užívání do 31. 12. 1949 a netvoří tak jejich historický majetek, a to i když přídělové řízení nebylo dokončeno, což je s ohledem na ústavně zaručená práva a svobody skutečných vlastníků ústavně hraničním výkladem, neboť se má restituovat vlastnické právo někomu, kdo pozemky nikdy nevlastnil a byl pouze jejich držitelem. Rozšiřující výklad, který užily soudy v dané věci, kdy nemusely být splněny žádné podmínky restituce ze strany obcí (především doložení faktického nakládání s majetkem, jak požadoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26. 3. 2019

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), je v rozporu se zákonem a ústavně zaručenými právy stěžovatele, kterému skutečné vlastnické právo svědčilo, a má právo na restituci předmětných pozemků jakožto vlastník, kterému byl majetek "ukraden" komunistickým režimem. Ustanovení považuje stěžovatel za nesystémové a rozporné s ústavním pořádkem, a domáhá se proto jeho zrušení.

6. Stěžovatel též tvrdí, že soudy pochybily, když přiznaly vedlejšímu účastníkovi 1) náklady řízení za právní zastoupení advokátem. K tomu stěžovatel odkazuje na nález ze dne 21. 5. 2019

sp. zn.

a uvádí, že vedlejší účastník 1) disponuje majetkoprávním odborem, ve kterém je zaměstnáno nejméně sedm osob, z nichž alespoň jedna má vysokoškolské právnické vzdělání a je specialistkou na danou problematiku. Je proto zásahem do ústavních práv stěžovatele, je-li přiznána obci náhrada nákladů řízení, byť prakticky celý majetek nabyla podle a jde tak pro ni o běžnou agendu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

9. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí: nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu (body 13. až 14.).

10. Stěžovatel svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu i okresního soudu; naprosto zjevné pochybení stěžovatele spočívající v podání dovolání proti rozsudku okresního soudu, které vedlo k zastavení dovolacího řízení, ponechává Ústavní soud stranou pozornosti. Jak již bylo shora uvedeno (bod 4.), Nejvyšší soud dovolání v části brojící proti rozsudku krajského soudu odmítl z důvodu, že neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, tudíž pro tuto vadu nemohl v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud tento svůj závěr podrobně a srozumitelně odůvodnil, když přitom doslovně citoval podstatné části dovolací argumentace stěžovatele, který, aniž by zmínil , zejména uvádí, že "dovolací otázka směřuje k z. č. , když obec nikdy vlastníkem nebyla a k přídělu nedošlo...". Nejvyšší soud uzavírá, že způsobem, jaký stěžovatel formuloval své "dovolací otázky" nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť v něm tyto předpoklady nikterak nevymezil (tedy neuvedl, které z hledisek uvedených v považuje za splněné), navíc řádně nevymezil ani samotný dovolací důvod, když v dovolání není uvedeno právní posouzení věci odvolacím soudem, které stěžovatel pokládá za nesprávné, a není v něm vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení ( ). Kromě toho argumentace stěžovatele vycházející z jiného skutkového stavu (že obec nikdy vlastníkem nebyla a k přídělu nedošlo z důvodu nerealizace podmínek přídělu), než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Nejvyšší soud dodal, že skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze, a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle Nejvyšší soud taktéž řádně odůvodnil, proč stěžovatelem v dovolání citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu na posuzovanou věc nedopadají. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že použil-li Nejvyšší soud a násl. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení dostatečným způsobem odůvodnil, nemá mu Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout.

11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z dovolací argumentace stěžovatele lze sice dovodit jeho snahu formulovat námitky proti rozsudku krajského soudu, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ). Ústavní soud připouští, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

). Neobsahuje-li však dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

12. Jde-li o výrok o nákladech řízení před Nejvyšším soudem, Ústavní soud podotýká, že možnost neodůvodňovat rozhodnutí o nákladech řízení, kterou Nejvyšší soud ve III. výroku napadeného usnesení využil, mu poskytuje věta druhá , který byl do začleněn novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2013, ústavní konformita přitom dosud v řízení před Ústavním soudem nijak zpochybněna nebyla (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 13. 9. 2016

sp. zn.

). Stěžovatel námitky týkající se konkrétně nákladů řízení před Nejvyšším soudem v ústavní stížnosti neuváděl a Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu, který přiznal procesně úspěšnému vedlejšímu účastníkovi 1) náklady řízení, pochybení neshledal. K obecné argumentaci stěžovatele ohledně této otázky lze odkázat např. na usnesení ze dne 13. 9. 2019

sp. zn.

, podle kterého spor o vydání pozemků nebo nahrazení rozhodnutí v řízení podle části V. je problematikou specifickou, a bylo proto účelné, nechal-li se Národní památkový ústav zastoupit externím advokátem). Nelze tedy stěžovateli přisvědčit v tom, že judikatura Ústavního soudu je ohledně zastupování státu a obcí advokátem notorietou. Naopak Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že předmětem sporu může být i právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou daným účastníkem či velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem a podobně; v takových případech může být postup účastníka, který zvolí pro své zastupování specializovaného advokáta, shledán za adekvátní [např. nález ze dne 19. 9. 2013

sp. zn.

(N 165/70 SbNU 535) či nález ze dne 13. 3. 2014

sp. zn.

(N 35/72 SbNU 401)].

13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu.

14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku okresního soudu a krajského soudu - považovat za přípustnou.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. Návrh stěžovatele na zrušení sdílí akcesoricky osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu