Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
111089.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 3638/19
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. et Mgr. Lucie Neumannové, advokátky, sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. září 2019 sp. zn. 4 To 338/2019 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. srpna 2019 sp. zn. 62 T 53/2018 , za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť podle jejího názoru jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústav y, čl. 4 odst. 4 a čl. 28 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") shora označeným usnesením s poukazem na § 151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodl, že návrh stěžovatelky (obhájkyně) na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v celkové výši 16 286 Kč se zamítá.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 tr. řádu toto usnesení okresního soudu zrušil a rozhodl, že podle § 151 odst. 3 tr. řádu a § 151 odst. 2 téhož zákona se návrh stěžovatelky na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů spojených s obhajobou konkretizovaného odsouzeného ve výši 16 286 Kč zamítá.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v projednávané trestní věci se sice její klient na místě vzdal práva na odvolání, ale i tak byla za užití § 41 odst. 5 tr. řádu oprávněna činit další právní kroky, například podat žádost o milost či o odklad výkonu trestu, o čemž je nutné se s klientem poradit. Dále stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2009
sp. zn. II. ÚS 3201/08
(N 19/52 SbNU 187), podle kterého nelze počátek běhu lhůty podle § 151 odst. 2 tr. řádu vázat jen na objektivní skutečnost, kterou je právní moc rozhodnutí, nýbrž je třeba ho spojovat výhradně s okamžikem, kdy se obhájce o skončení své povinnosti obhajovat skutečně a řádně dozví, tj. vázat na okamžik, kdy se seznámí i s konečným odůvodněním rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí se vyznačují nepředvídatelností a nepřiměřenou tvrdostí (šlo o údajné překonání prekluzivní lhůty o pouhých pět dnů). Je třeba rozlišovat mezi okamžikem, kdy se obhájce dozví, že jeho povinnost skončila (podle § 151 odst. 2 tr. řádu) a okamžikem zániku ustanovení (podle § 41 odst. 5 tr. řádu). Okolnost, že došlo k zániku ustanovení okamžikem právní moci rozsudku (byť jen vyhlášeného, nikoliv doručeného) neznamená, že by se v tomto okamžiku obhájce zároveň dozvěděl o tom, že jeho povinnost obhajoby skončila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Jde-li o usnesení okresního soudu, které zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu .
6. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči usnesení krajského soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátka, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemusí být právně zastoupena v souladu s § 29 , § 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud tudíž následně posoudil ústavní stížnost v příslušných (viz předchozí bod) částech (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu ) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
8. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústav y) spočívá v ochraně před zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod, tzn. hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listino u (zejména čl. 4 ) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 1 a čl. 10 Ústav y). I přes odkaz na ustanovení Ústav y, Listin y a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry obecných soudů podrobí instančnímu přezkumu.
9. V nyní posuzované věci není zcela bez významu, že ústavní stížnost je zaměřena na rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů spojených s obhajobou ve výši 16 286 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za přesahující hranici bagatelního charakteru věci, avšak jen v relativně malém rozsahu. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89), usnesení ze dne 8. 1. 2015
sp. zn. III. ÚS 3010/14
, ze dne 15. 11. 2016
sp. zn. III. ÚS 3462/16
, ze dne 30. 11. 2016
sp. zn. I. ÚS 3540/16
a mnoho dalších; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v případech, kdy jde o bagatelní věc, s výjimkou extrémních rozhodnutí, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
10. Z § 151 odst. 2 tr. řádu vyplývá, že obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká.
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 2. 2009
sp. zn. II. ÚS 3201/08
(N 19/52 SbNU 187) uvedl, že se v minulosti několikrát zabýval ústavně konformní interpretací § 151 odst. 2 tr. řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Již ve svých dřívějších rozhodnutích vyslovil Ústavní soud názor, že obecně nepovažuje stanovení prekluzivní lhůty k uplatnění určitého nároku za ústavně nekonformní, jestliže ovšem, vedle splnění dalších podmínek (omezení na základě zákona, ve veřejném zájmu, při sledování legitimního cíle a při zachování požadavku nezbytnosti takového omezení v demokratické společnosti), dané časové rozmezí není vymezeno tak, že uplatnění nároku činí nemožným či výrazně ztíženým. Předmětná jednoroční lhůta je tak dle názoru Ústavního soudu dostatečná k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů obhájce (srov. např. usnesení ze dne 23. 10. 2008
sp. zn. IV. ÚS 784/08
). Jelikož však tato lhůta citelně zasahuje do majetkových práv a zavádí faktickou nerovnost mezi ustanoveným a zvoleným obhájcem, čímž se dostává na "hranu ústavnosti", nepovažuje Ústavní soud za možné ji dále krátit ústavně nesouladným výkladem počátku jejího běhu. Z tohoto nálezu též vyplývá, že pro určení počátku běhu lhůty podle § 151 odst. 2 tr. řádu je rozhodný okamžik, kdy se při zachování postupu lege artis obhájce dozvědět mohl a měl, že jeho povinnost obhajovat skončila, a již nebude nutné (účelné) využít řádných či mimořádných opravných prostředků.
12. V nálezu ze dne 26. 4. 2005
sp. zn. IV. ÚS 167/05
(N 94/37 SbNU 277) vyslovil Ústavní soud závěr, že: "dospěje-li obhájce postupem lege artis k závěru, že realizace přání obhajovaného podat dovolání může být z nějakého ohledu účelná (např. i z hlediska nutnosti vyčerpat všechny opravné prostředky), je podání dovolání povinností obhájce, která, pokud by snad neměla vyplývat z trestního řádu, vyplývá ze zákona o advokacii a stavovských předpisů upravujících výkon advokacie. Stanovil-li zákonodárce, že obhájce v dovolacím řízení nepotřebuje nové ustanovení, pak je jediným rozumným výkladem, že toto ustanovení nadále vykonává. Tomuto výkladu nemůže bránit ani § 12 odst. 10 tr. řádu, jenž váže konec trestního stíhání na okamžik právní moci rozsudku, a to tím spíše, že rozhodnutím dovolacího soudu může být právní moc rozsudku dotčena." V návaznosti na tento nález je tak třeba při určení počátku běhu této lhůty přijmout výklad šetřící smysl a podstatu základního práva legitimního očekávání.
13. Není tudíž pochyb, že dovolání je úkon obhájce v rámci jeho ustanovení a v odůvodněných případech i jeho povinnost. Stěžovatelka z této judikatury dovozuje, že kontrola doručeného rozhodnutí (rozsudku), ať již ohledně písařských chyb či jiných zřejmých nesprávností, resp. posouzení možnosti podat žádost o milost či o odklad výkonu trestu, zachovává nebo obnovuje předchozí (již zaniklou) povinnost obhajoby.
14. Tyto stěžovatelčiny námitky představují spor o výklad podústavního práva a již byly krajským soudem ústavně konformním způsobem vypořádány, přičemž Ústavní soud na jeho závěry v podrobnostech odkazuje. Dlužno zdůraznit, že v posuzovaném případě se odsouzený vzdal práva na podání odvolání, čímž dal najevo, že o přezkum výsledku trestního řízení usilovat nehodlá.
15. V nyní řešeném případě Ústavní soud konstatuje, že k porušení stěžovatelkou namítaných práv nedošlo, a odůvodnění rozhodnutí krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí.
16. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně usnesení okresního soudu) jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti (co do usnesení krajského soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu