Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 480/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Kley Čechové, zastoupené Mgr. Ilonou Budkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Koněvova 2660/141, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -276 ze dne 20. 11. 2019, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -221 ze dne 6. 12. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. -160 ze dne 30. 4. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Příbrami (dále jen "nalézací soud") zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že je dědičkou ze závěti s datem 7. 8. 2014 po zůstavitelce Zdence Štillerové, zemřelé dne 15. 8. 2014. Nalézací soud dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat okolnosti pořízení tzv. allografní závěti, kterou měla zůstavitelka sepsat za přítomnosti svědků Miloslava Kloudy a Anežky Bučilové. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka nesepsala závěť vlastní rukou (tzv. závěť holografní), bylo třeba bez jakýchkoliv pochybností prokázat, za jakých okolností byla předmětná závěť sepsána, což se v řízení nestalo. Nalézací soud zejména dospěl po skutkové stránce k závěru, že výpověď svědka Kloudy, která byla hodnocena v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ( ) spolu s ostatními důkazy, je nepřesvědčivá a rozporná. Nalézací soud uzavřel, že okolnosti pořízení závěti nebyly zcela objasněny ani poté, co provedl opětovné výslechy svědků Bučilové a Kloudy; podstatné rozpory ohledně popisu okolností sepsání závěti nebyly odstraněny a žádné další návrhy na doplnění dokazování ze strany stěžovatelky nebyly navrženy ani poté, co byla řádně poučena.

2. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu, s jehož závěry se ztotožnil. Podle odvolacího soudu splnil nalézací soud svoji poučovací povinnost podle v tom smyslu, že dosud v řízení provedené důkazy neprokazují tvrzení stěžovatelky o okolnostech a místu vzniku zkoumané allografní závěti zůstavitelky s datem 7. 8. 2014, zejména o tom, že v daný den na tvrzeném místě zůstavitelka před dvěma současně přítomnými svědky výslovně prohlásila, že obsahuje její poslední vůli. Stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno k okolnostem sepsání allografní závěti a její žaloba byla správně zamítnuta.

3. Nejvyšší soud ve výroku uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost podle Podle Nejvyššího soudu není vyřešení otázky platnosti předmětné závěti pořizované podle obč. zák., na které dovoláním napadený rozsudek závisí, v rozporu s konstantními názory dovolacího soudu. Přesto, že stěžovatelka petitem výslovně usnesení dovolacího soudu nenapadla, podle obsahu směřuje její stížnost i proti němu.

4. Řádně zastoupená stěžovatelka podala včasnou (přípustnou) ústavní stížnost, ve které namítá nesprávné hodnocení důkazů nalézacím a odvolacím soudem; zejména nesouhlasí se závěrem o nevěrohodnosti výpovědi svědka Kloudy. Podle stěžovatelky odporují napadená rozhodnutí principu spravedlivého projednání věci; má za to, že jsou nepřezkoumatelná a v důsledku toho bylo porušeno její právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, které je ve smyslu d jednou ze složek práva na spravedlivý proces.

5. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Kritériem přezkumu je hledisko dodržení ústavněprávních principů, tj. zda nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí i ústavní stížnosti, která přes svoji obsáhlost neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. V zásadě lze shrnout, že stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je provedl zejména nalézací soud. Úkolem Ústavního soudu však není "přehodnocovat hodnocení" důkazů provedených obecnými soudy; nadto, na rozdíl od stěžovatelky, považuje Ústavní soud rozsudky nalézacího a odvolacího soudu za řádně odůvodněné. Především nalézací soud precizně a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů podle klíčové zásady zakotvené v , podle níž hodnotí každý důkaz zvlášť a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud (aniž by to bylo pro výsledek řízení o ústavní stížnosti nejpodstatnější) se ztotožňuje se závěry obecných soudů obsaženými v napadených rozhodnutích, pro stručnost na ně odkazuje a nemá, co by k nim dodal.

7. Nalézací soud přesvědčivě vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů považuje výpovědi dvou korunních svědků (Kloudy a Bučilové) za rozporné a nepřesvědčivé. Odůvodnil také, proč musí být okolnosti tzv. allografní závěti prokázány bez jakýchkoliv pochybností, což se stěžovatelce ani po poučení podle nepodařilo. Obecné soudy poskytly stěžovatelce dostatečný procesní prostor pro splnění její důkazní povinnosti - ta neunesla důkazní břemeno k okolnostem sepisu závěti, a proto byla její žaloba správně zamítnuta. Nesouhlas stěžovatelky s výsledkem sporu (a ústavní stížnost v zásadě nic jiného, než vyjádření nesouhlasu, neobsahuje) nemůže sám o sobě představovat důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných.

8. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu