Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 515/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Gašpárka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Toulem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -50 ze dne 19. prosince 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Vedlejší účastník zamítl rozhodnutím č. j. 5480/16/5300-22444-702525 ze dne 9. 2. 2016 stěžovatelova odvolání a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen "správce daně") ze dne 13. 5. 2015 (specifikované v předmětném rozhodnutí), kterými byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období duben až prosinec 2011 a rok 2012; správce daně předmětnými platebními výměry zároveň stěžovateli uložil povinnost uhradit příslušné penále.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") stěžovatelovu správní žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl jako nedůvodnou. Podle krajského soudu byly smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem jako jediným společníkem a jednatelem společností MGA CZ s. r. o. (dále jen "společnost") a touto společností absolutně neplatné, neboť neměly příslušnou formu podle , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"). Absolutní neplatnost smluv však neměla žádné relevantní daňové důsledky: Smlouvy byly reálně v předmětných zdaňovacích obdobích dodržovány, plnění podle smluv stěžovatel pro společnost vykonal, práce a služby mu byly společností uhrazeny, pročež společnost uplatnila nárok na odpočet DPH z těchto přijatých plnění, strany smlouvy nadto mezi sebou přijatá plnění nezpochybnily. , o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 4. 2016 (dále jen "zákon o DPH") nestanoví, že právní následky plnění na základě smluv mohou nastat pouze na základě jejich platného sjednání, jako je tomu např. při převodu nemovité věci u daně z nabytí nemovitých věcí.

3. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu a kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Podle Nejvyššího správního soudu daňové účinky absolutně neplatných soukromoprávních úkonů nenastávají pouze tehdy, vyžaduje-li daňové právo, že určitý právní následek může nastat pouze na základě existujícího (platného) soukromoprávního úkonu konkrétní povahy. Zákon o DPH však vznik povinnosti k přiznání a odvodu DPH nespojuje s platností smluv uzavřených mezi stranami, nýbrž s fakticitou plnění mezi nimi.

4. Námitky stěžovatele, že odůvodnění dodatečných platebních výměrů nesplňovala požadavky na odůvodnění a že by využití odkazu na zprávu o daňové kontrole v jejich odůvodnění bylo vadou, Nejvyšší správní soud považoval za nepřípustné, jelikož je stěžovatel neuplatnil již ve správní žalobě u krajského soudu. Nejvyšší správní soud nicméně uvedl, že i přesto nepovažuje předmětné námitky za důvodné, i s ohledem na § 147 odst. 4 daňového řádu a na odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí odvolání.

5. Stěžovatel napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu a navrhuje jeho zrušení; namítá, že předmětné rozhodnutí trpí vadami, které způsobují jeho protiústavnost, a spatřuje v něm porušení jeho práva na spravedlivý proces podle d (dále jen ""). Podle stěžovatele jsou dodatečné platební výměry nedostatečně odůvodněny odkazem na zprávu o daňové kontrole; samotné odůvodnění v protokolech nadto postrádalo elementární prvky nezbytné pro zachování zákonných a ústavních předpokladů pro rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel dále tvrdí, že bezdůvodné obohacení jakožto plnění na základě absolutně neplatných smluv nepodléhá dani z příjmu.

6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""); rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona. Ústavní stížnost stěžovatele je však zjevně neopodstatněná.

7. Předně je nutné uvést, že text předmětné ústavní stížnosti je téměř identický s ústavní stížností, kterou Ústavní soud rovněž odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením

sp. zn.

ze dne 13. 11. 2018 a která se týkala dodatečných platebních výměrů, jimiž stěžovateli správce daně doměřil daň z příjmů fyzických osob. Mgr. Ondřej Toul, advokát stěžovatele, pouze upravil stížnost v jednotlivostech tak, aby korespondovala s napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu; ani to se mu zcela nezdařilo a v ústavní stížnosti částečně zůstala argumentace týkající se daně z příjmů. Již tato skutečnost vypovídá o nízkém standardu předložené argumentace.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje stejné námitky, se kterými se již detailně vypořádaly správní soudy. Ústavní soud neplní funkci instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů; jeho úkolem je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

9. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je pečlivě a přiléhavě odůvodněn a nepředstavuje projev svévole či extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Jinými slovy, argumentace stěžovatele nedosahuje ústavněprávního standardu, který by umožnil Ústavnímu soudu zasáhnout do činnosti obecných soudů; v tomto smyslu lze plně odkázat na podrobné odůvodnění správních soudů a na výše citované usnesení, ve kterém se Ústavní soud s obsahově stejnými námitkami stěžovatele již vypořádal.

10. Ústavní soud aplikoval ustanovení , jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, ale je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět; v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

11. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí již Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti se tento návrh stal bezpředmětným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu