Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3986/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ludi Šabatové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem Táborská 966, Mladá Boleslav, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. -683 ze dne 11. 5. 2017, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -749 ze dne 7. 3. 2019 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -788 ze dne 18. 9. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 12. 2019, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle d.

Z přiloženého podkladového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích (dále též "okresní soud") domáhala proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu SCHZ zaplacení částky 65 280 Kč s příslušenstvím. Dle stěžovatelky se mělo jednat o bezdůvodné obohacení, jež získal žalovaný tím, že jí nevyplatil přeplatky na nájmu a službách spojených s užíváním bytu za roky 2005 až 2010. Okresní soud provedl ve věci dokazování, načež vydal rozsudek č. j. -683 ze dne 11. 5. 2017, jímž podanou žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovatelku zavázal k úhradě nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Ústí nad Labem následně na podkladě odvolání stěžovatelky rozsudkem č. j. -749 ze dne 7. 3. 2019 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. potud, že výše nákladů, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit žalovanému, činí částku 57 274,55 Kč a je splatná ve lhůtě 3 měsíců, jinak jej ve zbytku tohoto výroku, jakož i ve výroku I. o věci samé potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nákladech státu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojila stěžovatelka dále dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. -788 ze dne 18. 9. 2019 odmítl dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). V odůvodnění konstatoval, že dovolání neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle , neboť v něm stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a v dovolacím řízení nebylo možno pro tuto vadu pokračovat.

Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila, pročež se obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti podrobila obsáhlé kritice rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, s jejichž závěry, že došlo k promlčení části jejího nároku a ve zbytku je nedůvodný, důrazně nesouhlasila. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve vztahu k němu stěžovatelka žádnou argumentaci nepředložila.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah listinného materiálu, načež shledal, že ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, neopodstatněná.

Po prostudování obsahu dovolání, které si za tím účelem vyžádal, se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v dovolání nijak nevymezila předpoklady jeho přípustnosti, jak jí ukládá ustanovení Reagoval-li Nejvyšší soud na danou situaci tak, že podané dovolání odmítl, což řádně odůvodnil, nelze mu z ústavně právního hlediska nic vytknout (k tomu blíže srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud proto postupoval dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a podanou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. -788 ze dne 18. 9. 2019, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Ve zbylém rozsahu Ústavní soud návrh posoudil jako nepřípustný.

Ustanovení vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ).

V citovaném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Současně platí, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel zákonem stanovené prostředky na ochranu svých práv vyčerpal efektivně, tj. procesně správným způsobem, se všemi zákonnými náležitostmi.

V posuzované věci k naplnění dané podmínky zjevně nedošlo, jestliže dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro vady. Nastalou situaci přitom nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovatelce plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti ( ). Stěžovatelka svým nesprávným postupem dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání ani neumožnila.

S přihlédnutím k výše řečenému Ústavní soud stížnostní návrh v části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. -683 ze dne 11. 5. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -749 ze dne 7. 3. 2019 odmítl dle pro nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu