Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
111019.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 115/20
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hlavenky, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 9. 2018 č. j. 12 C 132/2016 -166 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019 č. j. 30 Co 55/2018 -203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu "), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listin y. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení domáhal určení relativní právní neúčinnosti právního jednání, a to vůči žalovanému Pavlu Hlavenkovi (dále jen "žalovaný"). Návrh odůvodňoval tím, že na základě rozhodnutí pozůstalostního soudu disponuje vykonatelnou pohledávkou z dědické dohody vůči své matce Marii Hlavenkové, kterou však ve stanovené lhůtě neuhradila. Veškerý svůj majetek (byt) prodala a finanční prostředky převedla na účet žalovaného, a není proto schopna svůj dluh vůči stěžovateli uhradit. V průběhu řízení však došlo k zaplacení dlužné částky (pozn. částku odpovídající výši dluhu převedla na účet stěžovatele přítelkyně žalovaného). Stěžovatel vzal žalobu zpět a soud řízení zastavil.
3. Okresní soud shora označeným usnesením uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 21 941 Kč. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že v situaci, kdy stěžovatel měl pohledávku za svou matkou Marií Hlavenkovou a tato pohledávka byla v průběhu řízení uhrazena, ne však žalovaným, nedošlo ke zpětvzetí pro chování žalovaného, a proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tyto závěry soudu nezpochybnil ani krajský soud, který v napadeném rozhodnutí změnil usnesení soudu prvního stupně pouze tak, že výše nákladů činí 12 161 Kč; jinak usnesení okresního soudu potvrdil. Dále dodal, že ze spisu není zřejmé ani to, že dluh Marie Hlavenkové byl uhrazen z finančních prostředků v dispozici žalovaného a poukázal rovněž na skutečnost, že ve věci došlo k uhrazení dluhu Marie Hlavenkové, která nebyla účastníkem řízení, a to třetí osobou (Alenou Fryčovou), která rovněž nebyla účastníkem řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména brojí proti závěrům obecných soudů, podle kterých ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro chování žalovaného. Podle stěžovatele "argumentační závěry napadených usnesení naprosto vybočují z logiky zdravého rozumu a vytvářejí na stěžovatele dojem odepření spravedlnosti a znaky libovůle". Obecné soudy měly provést interpretaci, která se stěžovateli jeví v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Rozhodnutí obecných soudů podle jeho názoru vykazují znaky svévole a v určitých argumentech i znaky přepjatého formalismu.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústav y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústav y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, jakkoli nezpochybňuje možné dopady rozhodování do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole - jak namítá v ústavní stížnosti stěžovatel. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy v napadených rozhodnutích nedopustily.
8. Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s příslušnými právními předpisy, jsou dostatečným způsobem odůvodněna, přičemž jejich závěr není neudržitelný. Ústavní soud na tomto místě nehodlá jakkoliv rekapitulovat a přehodnocovat závěry obecných soudů. Z uvedeného plyne, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu