Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 126/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Novotného, zastoupeného Mgr. Lenkou Špinarovou, advokátkou, sídlem Paťanka 2687/1c, Praha 6 - Dejvice, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2019 č. j. , 233/2019-126 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. června 2019 č. j. -109, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Valentýny Hypšové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d.

2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") v řízení o zaplacení částky ve výši 460 414 Kč s příslušenstvím a o vydání věcných darů (in eventum o zaplacení částky celkem ve výši 752 776 Kč s příslušenstvím) usnesením ze dne 21. 6. 2019 č. j. -109 zamítl návrh stěžovatele (žalobce) na vrácení přeplatku na zaplaceném soudním poplatku. Ve věci samé (viz rozsudek obvodního soudu ze dne 29. 4. 2019 č. j. -89) byla žaloba zamítnuta, neboť vedlejší účastnice řízení (žalovaná) svým jednáním, byť je bylo možno označit jako vypočítavé, nenaplnila podmínky pro odvolání daru pro nevděk (viz , , ve znění pozdějších předpisů). Co se týče zaplaceného soudního poplatku, stěžovatel se domníval, že soudní poplatek neměl být vyměřován ve výši 2 000 Kč za každou jednotlivou věc (celkem šlo o 67 předmětů, jejichž vrácení se stěžovatel po vedlejší účastnici řízení domáhal), nýbrž souhrnně ve výši 2 000 Kč za všechny položky. Obvodní soud konstatoval, že soudní poplatek byl vyměřen správně, neboť žaloba zněla na vydání jednotlivých movitých věcí, přičemž vydání každé z těchto jednotlivých movitých věcí mohlo být samostatným předmětem řízení.

3. K odvolání stěžovatele proti výše uvedenému usnesení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 10. 2019 č. j. , 233/2019-126, v němž rozhodoval i o odvoláních stěžovatele a vedlejší účastnice řízení (žalované) proti rozsudku ve věci samé, usnesení obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že soudní poplatek byl vyměřen správně v souladu s položkou 4 bod 1 písm. c) přílohy k , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Obvodní soud správně dovodil, že každá z movitých 67 položek, které byly předmětem sporu, mohla být věcí, kterou bylo možno žalovat samostatně a stát se svébytným předmětem sporu.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí se způsobem výpočtu soudního poplatku podle položky 4 odst. 1 písm. c) sazebníku soudních poplatků za každou jednotlivou položku, jejíhož vydání se domáhal. Násobení sazby u vrácení každého daru považuje stěžovatel za nepřiměřené a přepjatě formalistické, a to i s ohledem na to, že některé dary nedosahují ani hodnoty 2 000 Kč. Aplikace způsobu výpočtu soudního poplatku nutí stěžovatele vybrat pouze ty dary, u kterých má smysl je žádat zpět. Tím je mu upíráno právo na soudní ochranu. Poukazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí spočívající v tom, že každý dar v žalobě na odvolání darů pro nevděk by mohl být samostatným předmětem sporu. Pro takový postup však není racionální ani procesní důvod a zákon ani takový postup při vrácení darů nepředpokládá.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. V dané věci stěžovatel zpochybňuje závěry soudů ohledně jeho poplatkové povinnosti, kdy byl vybrán poplatek ve výši 2 000 Kč za každý předmět, jehož vydání (vrácení) se podanou žalobou domáhal. K tomu Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že rozhodováním soudů ve věcech náhrady nákladů řízení, jejichž součástí jsou i soudní poplatky, a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, se ve své judikatuře zabýval již mnohokrát. Připomíná proto, že při posuzování této problematiky postupuje velmi zdrženlivě, neboť přestože se samotný spor o náhradu nákladů řízení, resp. o výši soudních poplatků, může některého z účastníků citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv. Ústavní soud je sice oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007

sp. zn.

(N 27/44 SbNU 319) či usnesení ze dne 13. 10. 2005

sp. zn.

a rozhodnutí zde citovaná (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

8. Ústavní soud dále konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Je totiž zásadně otázkou podústavního práva a jeho výkladu, podle jakých principů jsou procesní úkony zpoplatněny. Shodná tvrzení o nesprávném určení výše soudního poplatku pak byla obsažena již v odvolání stěžovatele proti usnesení obvodního soudu a městský soud se s nimi sice stručně, ale zcela jednoznačně vypořádal. Úvaha soudu, že každá položka, jejíž vrácení stěžovatel požaduje, může být samostatným předmětem řízení, a tudíž je třeba za každou vybrat 2 000 Kč, je úvahou logickou a z ústavněprávního hlediska proti ní nelze mít žádné výhrady. Ve prospěch této úvahy svědčí i to, že ohledně každé položky by muselo být (bylo-li by to zapotřebí) vedeno samostatné dokazování.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu