Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 854/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. M., zastoupené JUDr. Milanem Plíškem, advokátem se sídlem Denisova 585, Jičín, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. -160 ze dne 16. 10. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -189 ze dne 12. 12. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o kasaci v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu rodičovství a rodiny dle y.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně (dále též "okresní soud") č. j. -68 ze dne 15. 2. 2018 byl nezletilý syn stěžovatelky svěřen do péče otce a stěžovatelce byla uložena povinnost platit výživné. Dle okresního soudu otec poskytl nezletilému stabilní zázemí a péči zvládal. Stěžovatelka naproti tomu v rozhodné době neměla zajištěno potřebné bytové zázemí.

Stěžovatelka nedlouho poté podala u okresního soudu návrh na změnu výchovného prostředí nezletilého, v němž se, mimo jiné, s odkazem na nově opatřené bydlení domáhala svěření nezletilého do své péče. Okresní soud ve věci provedl dokazování, načež napadeným rozsudkem č. j. -160 ze dne 16. 10. 2018 předmětný návrh stěžovatelky zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále též "krajský soud") následně rozsudkem č. j. -189 ze dne 12. 12. 2018 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a opět žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatelka se tak obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas se závěrem obecných soudů, že v daném případě nedošlo ke změně poměrů, jež by odůvodňovala přehodnocení dosavadního výchovného režimu u nezletilého. Podle stěžovatelky bylo v řízení naopak prokázáno, že na její straně, oproti stavu na počátku roku 2018, významná změna poměrů nastala, neboť již disponuje stabilním bydlením, zařizuje pro nezletilého lékařskou péči a je schopna v okolí svého bydliště zajistit nezletilému celkově lepší podmínky, pokud jde o jeho vzdělání či vyžití ve volném čase. Stěžovatelka v této souvislosti vyjádřila názor, že obecné soudy vyložily ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, nesprávně, neboť soustředily svou pozornost toliko na zjištění, zda je nadále možné, aby nezletilý zůstal v péči otce, aniž by, jak jim ukládá citované ustanovení, zvažovaly i jiné varianty úpravy péče k nezletilému. Ve světle výše uvedených skutečností se přitom stěžovatelce jevilo v zájmu nezletilého jako nejvhodnější řešení, aby byl nezletilý svěřen do její péče, a v případě, že by pro takový postup obecné soudy neshledaly předpoklady, mělo být podle ní ve věci přistoupeno k nařízení střídavé péče. Stěžovatelka upozornila, že sám odvolací soud posledně zmíněné řešení v průběhu řízení navrhoval, a tedy zjevně dospěl k závěru, že na straně účastníků došlo ke změně poměrů, nicméně následně v odůvodnění napadeného rozsudku tento svůj názor opustil, a to aniž by daný postup jakýmkoliv způsobem vysvětlil. Toto dle stěžovatelky činilo napadené rozhodnutí krajského soudu vnitřně rozporným a nepřezkoumatelným. Stěžovatelka dále podotkla, že poukazoval-li krajský soud na nesouhlas otce a v řízení vyjádřenou obavu stěžovatelky z možných komplikací v důsledku vzdálenosti bydlišť rodičů, nejedná se dle jejího přesvědčení o okolnosti, které by ve smyslu judikatury Ústavního soudu, reprezentované nálezy sp. zn. ze dne 30. 12. 2014 a

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2010, v tomto konkrétním případě vylučovaly možnost realizace střídavé péče.

Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatelky i obsah listinného materiálu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádro stížnostního návrhu tvoří nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů, že nebyly splněny podmínky pro změnu výchovných poměrů nezletilého v podobě svěření do péče stěžovatelky, alternativně pak v podobě nařízení střídavé výchovy.

Ústavní soud v této souvislosti předesílá, že rozhodování v záležitostech výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti se výrazně liší v závislosti na individuálních okolnostech každého případu. Je proto především na obecných soudech, které jsou s účastníky řízení v bezprostředním kontaktu, aby řádně zjistily skutkový stav věci, pečlivě zhodnotily veškeré důkazy a na základě toho posoudily, jaké řešení je v nejlepším zájmu nezletilého, neboť právě toto kritérium musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ústavnímu soudu, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, zásadně nepřísluší do nezávislého rozhodování obecných soudů zasahovat, resp. byl by oprávněn tak učinit pouze tehdy, došlo-li by v řízení před obecnými soudy k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Nic takového ovšem v nyní projednávané věci zjištěno nebylo.

Dle mínění Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí řádně odůvodněna a je v nich logicky a srozumitelně vyloženo, z jakých důvodů měly obecné soudy za to, že nedošlo ke změně poměrů, jež by měla vést k přehodnocení původního rozhodnutí okresního soudu ohledně výchovného prostředí nezletilého. Oba soudy se přitom důsledně vypořádaly se všemi relevantními skutečnostmi i argumenty vznášenými stěžovatelkou. Z rozsudku krajského soudu v této spojitosti vyplývá, že jmenovaný soud při svém rozhodování upřednostnil stabilitu výchovného prostředí, které se nezletilému dlouhodobě dostává v péči otce, přičemž okolnosti uváděné stěžovatelkou svým významem nebyly podle soudu způsobilé převážit zájem na zachování této stability. Ústavní soud považuje zmíněné závěry za ústavně souladné a konvenující rovněž jeho ustálené judikatuře. K výtkám stěžovatelky pak podotýká, že se jedná o opakovanou polemiku s argumentací obecných soudů, jejímž prostřednictvím je po Ústavním soudu fakticky požadováno, aby přehodnotil náhled obecných soudů na vhodnost výchovného prostředí a na tomto podkladě napadená rozhodnutí zrušil. Takto ovšem Ústavní soud postupovat nemůže, neboť skutečnost, že stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá, a nic jiného, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout, Ústavní soud nenalezl.

Neobstojí rovněž námitka stěžovatelky týkající se existence údajných rozporů v odůvodnění rozsudku krajského soudu. Nabídl-li krajský soud v průběhu řízení rodičům nezletilého řešení v podobě střídavé péče, nelze z toho dovozovat, jak nesprávně činí stěžovatelka, že v předmětném případě byla prokázána podstatná změna poměrů, event. že byly naplněny podmínky pro nařízení střídavé péče. Krajský soud se tímto způsobem toliko snažil vést stěžovatelku a otce nezletilého k dohodě, kterýžto postup není podmíněn existencí zákonných předpokladů pro změnu výchovného prostředí. Pokud stěžovatelka v dané souvislosti uvádí, že je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo v péči obou rodičů, je na místě připomenout, že ani ve smyslu judikatury Ústavního soudu [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 21. 11. 2017 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)] pojem "v péči obou rodičů" neznamená paušalizaci (upřednostnění) střídavé péče jakožto základního východiska při rozhodování o výchově dětí, a že žádoucího stavu lze dosáhnout i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, je-li současně odpovídajícím způsobem zajištěn (upraven) styk dítěte s druhým rodičem. Uvedená situace v nyní posuzované věci přitom panuje, neboť dle zjištění obecných soudů otec umožňuje nezletilému nadstandardní kontakt se stěžovatelkou, navíc maximálně přizpůsobený jejím časovým možnostem (dle směn v zaměstnání). Při zvažování střídavé péče bylo dále nezbytné zohlednit nadcházející školní docházku nezletilého a s tím spojené možné komplikace vyvolané vzdáleností bydlišť rodičů. Jestliže by byl nezletilý nucen pravidelně dojíždět do školy na vzdálenost téměř 40 km, pak rozhodně nelze hovořit o stabilitě prostředí. Této skutečnosti si byl krajský soud zjevně vědom; ostatně na ni v průběhu řízení upozorňovala sama stěžovatelka, která za nezměněných okolností začala zastávat odlišný názor až v ústavní stížnosti. Lze tak uzavřít, že ani v tomto ohledu Ústavní soud žádný exces v rozhodování obecných soudů, který by bylo možno označit za protiústavní, nezjistil.

Ústavní soud proto postupoval dle a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu