Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 498/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Mfirm s. r. o., se sídlem Zábřežská 41, Šumperk, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze, Šaldova 34, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 18. prosince 2019, č. j. -55 a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 19. března 2019, č. j. -77, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a ústavní stížnost

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků správních soudů ve věci dodatečného doměření daně ve výši částky, kterou lze označit jako bagatelní. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že správní soudy svými zamítavými rozsudky porušily její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku vyplývá, že Finanční úřad pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště v Šumperku vydal dodatečné platební výměry č. j. 1787478/16/3109-50522-800412, č. j. 1787498/16/3109-50522-800412 a č. j. 1787528/16/3109-50522-800412 ze dne 4. 10. 2016 na daň z přidané hodnoty za 1., 3. a 4. čtvrtletí roku 2012. Těmito dodatečnými platebními výměry správce daně doměřil stěžovatelce DPH ve výši 482 Kč, 1 667 Kč a 1 363 Kč, a dále stěžovatelce uložil zákonnou povinnost uhradit penále z doměřených daní ve výši 96 Kč, 333 Kč a 272 Kč. K odvolání stěžovatelky byly dodatečné platební výměry potvrzeny Odvolacím finančním ředitelstvím. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 3. 2019, č. j. -77, zamítl žalobu stěžovatelky. Její kasační stížnosti nepřisvědčil ani Nejvyšší správní soud.

3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá extrémní porušení ústavních práv, které má spočívat v tom, že soudy stěžovatelce zcela znemožnily unést důkazní břemeno, když nebyly provedeny jí navržené důkazy, jako jsou svědecké výpovědi natolik charakteristické pro daňové řízení. Dále měly soudy přehlédnout vady, kterých se správci daně dopustili v daňovém řízení, když nezákonně ukončili daňovou kontrolu i projednávání zprávy o daňové kontrole, přičemž stěžovatelce nebyla ani dána příležitost k projednání zprávy o daňové kontrole. Soudy se rovněž odchýlily od konstantní judikatury kasačního soudu, týkající se porušení povinnosti správce daně a priori odmítat provedení důkazů spočívající ve výslechu svědků například s ohledem na jejich pravděpodobnou nevěrohodnost či předpoklad, že nebudou v řízení vypovídat nestranně. A konečně se soudy nezabývaly námitkami stěžovatelky ústavně konformním, tj. přezkoumatelným způsobem.

II. Hodnocení Ústavního soudu

4. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

5. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní [srov. i , ]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014

sp. zn.

). To se však stěžovatelce v nyní projednávané věci nezdařilo.

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka k mimořádným okolnostem odůvodňujícím přijetí bagatelní věci k meritornímu přezkumu uvádí extrémní zásah do stěžovatelčiných ústavně garantovaných práv. Takové pochybení správních soudů však Ústavní soud neshledal.

8. Ústavní soud z hlediska potenciálního zásahu do práv stěžovatele zdůrazňuje, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , . Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález

sp. zn.

ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

10. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014

sp. zn.

(N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014

sp. zn.

(N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016

sp. zn.

]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem a ani procesní nedostatky řízení před obecnými soudy Ústavní soud neshledal.

11. Jak uvedl již Nejvyšší správní soud, jsou liché námitky stěžovatelky, že by k projednání výsledků zprávy o daňové kontrole na DPH "nikdy nedošlo". Rovněž nebylo nepřípustně přikročeno k ukončení daňové kontroly. Správní soudy se stěžovatelce pokusily dostatečným způsobem osvětlit zákonnost postupu správce daně, který kontrolu ukončil před uplynutím prekluzivní lhůty tak, aby daň stanovil řádně a včas. Nejvyšší správní soud se rovněž rozsáhle zabýval rozložením důkazního břemene v daňovém řízení. Při řešení otázky, zda stěžovatelka dostatečně prokázala oprávněnost uplatněných odpočtů DPH na vstupu u třech přijatých zdanitelných plnění, neshledal při přezkumu rozhodnutí krajského soudu ani finanční správy vybočení z mantinelů zákona a judikatury. Přesvědčivě zdůvodnil, proč i on sám shledal neúčelným provedení dalších výslechů svědků navržených stěžovatelkou.

12. K povinnosti soudu vypořádat se s námitkami účastníků Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura rovněž připouští [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Není povinností obecných soudů rozsáhle reagovat na všechny (dílčí) námitky účastníků řízení, pokud je z podstaty právního názoru rozhodujícího soudu dostatečně patrné, z jakých důvodů považoval soud ostatní námitky stěžovatele za liché nebo mylné. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.

13. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností nepředestírá výjimky z obecné nepřijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nález

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].

14. Napadenými rozsudky správních soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky na spravedlivý proces, tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu