Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 514/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., t. č. Věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2019 sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z , , a d. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatelovo vydání do Srbské republiky k výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, k němuž byl odsouzen za majetkovou trestnou činnost, jíž způsobil škodu ve výši přes 9 000 000 Kč, je přípustné. Dle městského soudu jsou pro stěžovatelovo vydání splněny všechny předpoklady a nebrání mu žádné překážky. Zejména soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že v případě jeho vydání bude ohrožen jeho život. Stěžovatel v Srbské republice dlouho žil a v roce 2014 odjel do Anglie. Z jím předložených důkazů sice vyplývá, že stěžovatelův otec je v Srbské republice terčem pohrůžek soukromých osob (poškozených), které však nebyly doposud nikterak naplněny a jsou navíc v jednoznačné souvislosti s trestnou činností stěžovatele (jejich důvodem je domoci se peněz). Reálné obavy o stěžovatelův život či zdraví nezakládá ani stěžovatelovo tvrzení o příbuzenském vztahu státního zástupce a některých poškozených. Z vyžádané zprávy o dodržování lidských práv v Srbské republice rovněž pro daný případ nevyplývají žádné relevantní okolnosti. Výkon nepodmíněného trestu není v daném případě nikterak nepřiměřený, neboť dle práva České republiky by za obdobný skutek byl vyměřen trest ještě přísnější.

3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry městského soudu. Předložené důkazy nevypovídají o tom, že by nátlak poškozených na stěžovatelovu rodinu měl překročit legální meze, tím méně lze pak dovodit, že by byl stěžovatel ohrožen na životě orgány veřejné moci či s jejich přispěním. Shoda jmen u prokurátora a poškozených neznamená nutně podjatost orgánů vůči stěžovateli. Uvedení poškození navíc stěžovateli vyhrožovali tím, že "jej dostanou před soud", což není žádná nepřiměřená újma (zvláště s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel trestnou činnost nepopírá). Omezení styku s dcerou v důsledku výkonu trestu odnětí svobody je pak přípustné a přiměřené okolnostem. Jde-li o stěžovatelovo pronásledování, pak jeho pouhá možnost není dostatečným důvodem pro nevydání. Hrozba musí být konkrétně a důvodně podložena. Stěžovatel má chorvatské i srbské státní občanství a před trestním stíháním nebyl pro svůj původ jakkoliv pronásledován. Ani údajné výhružky nemají základ v jeho chorvatském původu. Uvedené nebezpečí není tedy dle vrchního soudu podložené.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že soudy se nedostatečně zabývaly jeho námitkami o hrozícím nebezpečí v případě vydání. Dle stěžovatele si měly soudy, podobně jako původně státní zastupitelství, vyžádat záruky dodržení stěžovatelových ústavních práv v cizozemském trestním řízení. Jedině takovým postupem bylo možné zajistit přípustnost vydání. Přestože stěžovatel předložil listinné důkazy potvrzující reálnost jeho obav, soudy se s nimi dostatečně nevypořádaly a selhaly tak v povinnosti poskytnout stěžovateli garance, že v zahraničí nebude docházet k porušení jeho ústavních práv. Svým postupem tak soudy porušily zásadu non-refoulement. Po stěžovateli nelze spravedlivě požadovat, aby předložil stoprocentní důkaz o hrozícím nebezpečí. Po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany totiž nebude možné již zabránit ministrovi spravedlnosti, aby vydal okamžité rozhodnutí o vydání stěžovatele.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje již dříve uplatněné námitky, přičemž tvrdí, že soudy se s nimi nedostatečně vypořádaly. S takovým hodnocením se však Ústavní soud neztotožňuje. Naopak je z napadených rozhodnutí zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele důkladně zabývaly a velmi podrobně odůvodnily své závěry. Nelze tedy konstatovat, že by selhaly v ochraně stěžovatelových práv. Toliko pro úplnost lze konstatovat, že posláním soudní ochrany v daném řízení není zajištění garancí dodržování všech ústavních práv podle českého ústavního pořádku (včetně např. ústavní konformity domovních prohlídek, přístupu k veřejným funkcím, apod.), nýbrž toliko ověření toho, že vydávané osobě nehrozí v zahraničí porušení těch nejzákladnějších práv bez možnosti jejich účinné ochrany (např. právo na život, právo na přístup k nezávislému soudu apod.).

8. Jde-li o právní stránku posuzované věci, východiskem je zásada vydávání obviněných nebo odsouzených osob, kterou lze prolomit pouze v odůvodněných případech. Takové důvody však soudy v dané věci neshledaly a na jimi učiněné závěry v napadených rozhodnutích lze zcela odkázat, nehledě na to, že ani pochybnosti o případné podjatosti orgánu veřejné žaloby nemůže nikterak zpochybnit legitimitu rozhodnutí nezávislého soudu. Případné výhrůžky soukromých osob, v postavení poškozených, nejsou důvodem pro stěžovatelovo nevydání především proto, že v celém řízení nebylo jakkoliv dokázáno, že by naplnění těchto výhružek měly srbské orgány tolerovat či dokonce podporovat. V takové situaci nebylo tedy ani nutné žádat srbskou stranu o nějaké mimořádné záruky dodržení lidskoprávních standardů. Jak vyplývá z provedeného dokazování, nevykazuje výkon trestu odnětí svobody v Srbské republice závažné lidskoprávní nedostatky. Jde-li o možnost kontaktovat ze Srbské republiky české orgány veřejné moci či konzulát, nebyla zjištěna žádná skutečnost, pro kterou by toto mělo být stěžovateli znemožněno bez poskytnutí zvláštních záruk.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným nezbylo, než spolu s ústavní stížností odmítnout i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu