Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 299/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. H., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Jiřím Horou, advokátem se sídlem Moravské nám. 15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -496 ze dne 22. 10. 2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -452 ze dne 15. 5. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -412 ze dne 19. 2. 2019 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení , a d (dále jen "").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) (dále též "tr. zákoník"), jakož i zločinem vydírání podle , odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jichž se měl dopustit v rámci výkonu ochranného sexuologického léčení ústavní formou, a to způsobem a za okolností blíže popsaných ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byla uložena rovněž zabezpečovací detence. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že závěry soudů se odvíjí pouze od tvrzení poškozeného. Přitom řada důkazů dle jeho názoru poukazuje na pochybnosti. Naopak žádný důkaz tvrzení poškozeného nepodporuje, sám poškozený byl odsouzen za velmi závažnou sexuálně motivovanou trestnou činnost. Stěžovatel též soudům vytkl, že nesprávně vyhodnotily dobrovolnost pohlavního styku s poškozeným. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o námitky týkající se skutkového stavu zjištěného soudy a hodnocení důkazů, sluší se uvést, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (y), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

Ústavní soud stěžovatelem namítaná porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování neshledal. Soudy nezaložily svá rozhodnutí toliko na výpovědi poškozeného, nýbrž provedly celou řadu dalších důkazů, s nimiž se tato výpověď v podstatných momentech shoduje a které z hlediska postoje, chování a interakce stěžovatele s poškozeným do případu žádné pochybnosti nevnášejí. Jedná se přitom jak o svědecké výpovědi pacientů i personálu příslušného zdravotnického zařízení, tak i o listinné důkazy, včetně pořízené fotodokumentace. V hlavním líčení vyslechnutí svědci přitom vypovídali stejně jako v přípravném řízení. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje svoji dosavadní obhajobu bez hlubší vazby na její vypořádání ze strany soudů. Soudy se rovněž přesvědčivě vypořádaly s argumenty obhajoby stran výkladu charakteru odporu poškozeného obhajobou tvrzené dobrovolnosti styku, stejně jako s argumenty týkajícími se údajného dobrovolného zanechání styku po zjištění nevole poškozeného (viz zejména bod 18 odsuzujícího rozsudku krajského soudu). V podrobnostech lze na odůvodnění soudů zcela odkázat.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu