Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1003/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, 586 01 Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -34 ze dne 6. 12. 2017, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -779 ze dne 22. 6. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. -735 ze dne 26. 4. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná zejména y (dále jen " "), a d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž zásada in dubio pro reo.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle , 2, 4 písm. d) trestního zákoník, spáchaným ve spolupachatelství podle , za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele i spoluobviněné při nezměněném výroku o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon ho podle zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž snížil i trest pro spoluobviněnou. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že byl odsouzen na základě nedostatečně provedeného dokazování, respektive dle jeho tvrzení na základě jediného nepřímého důkazu, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a rovněž zásady in dubio pro reo.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu y.

V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit námitkám stěžovatele, že byl odsouzen na základě jediného nepřímého důkazu, když soudy kromě výslechu spolupachatelky provedly i další důkazy, např. výpovědi poškozených a dalších svědků, a to včetně listinných důkazů. Soudy prvního i druhého stupně pak v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu všechny důkazy hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily; přitom se adekvátně vypořádaly s námitkami stěžovatele. Z tohoto pohledu pak nelze shledávat ústavněprávní deficit ani v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se námitkami stěžovatele velmi důkladně zabýval a plausibilně vysvětlil, proč v nyní projednávané věci nebyla porušena zásada in dubio pro reo a v rámci trestního řízení nedošlo k deformaci důkazů (viz body 18 až 26 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Znovu připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle a násl. y (resp. Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu