Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4083/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Klimeše, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2019 č. j. -229, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2019 č. j. -201 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. června 2018 č. j. -158, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a ENGIE Services a. s., sídlem Lhotecká 793/3, Praha 4 - Kamýk, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Stěžovatel byl u vedlejší účastnice zaměstnán jako ředitel divize pro budovy a průmysl a důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru byl stěžovatelem vydaný pokyn ke zřízení tzv. černého fondu pro provozovnu vedlejší účastnice v Jičíně (k úhradě neúčtovaných plateb). Obvodní soud na základě provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí) dospěl jednak k závěru, že stěžovatel se dopustil popsaného jednání, a dále že toto jednání je důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru. Šlo totiž o útok na majetek zaměstnavatele, který má navíc zpřísněné podmínky na etické chování zaměstnanců.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s právními i skutkovými závěry obvodního soudu.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že stěžovatel uplatnil především skutkové námitky, na nichž nelze přípustnost dovolání založit. Zároveň uvedl, že všechny závěry odvolacího soudu odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které mu zaměstnavatel (vedlejší účastnice) vytkl. Stěžovatel odmítá, že by se k uvedenému jednání doznal, o čemž ostatně neexistuje žádný doklad. V jiném řízení, vedeném o ukončení pracovního poměru zaměstnance, jemuž měl stěžovatel dát příkaz k vytvoření černého fondu, soudy nehodnotily jeho jednání jako učiněné na příkaz stěžovatele, nýbrž samostatně. Stěžovatelovo jednání bylo naopak zcela transparentní. Svědecké výpovědi pak nedávají oporu pro závěr o stěžovatelově snaze zřídit nějaký černý fond. To vůbec soudy nevzaly v potaz a jejich závěry se opírají pouze o spekulace. Soudy ve svém postupu selhaly při naplnění principu ochrany slabší strany. Nejvyšší soud dle stěžovatele nepřípustně odmítl jeho dovolání a nezabýval se meritem věci, přičemž nepostupoval v souladu se svojí vlastní judikaturou, jakož i nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle .

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do dané rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky uplatnil dva druhy námitek. První je nedostatečnost skutkových zjištění, tedy zda se stěžovatel dopustil namítaného jednání, a druhá je právní přípustnost okamžitého zrušení pracovního poměru při prokázání takového jednání.

10. K první části Ústavní soud konstatuje, že hodnocení provedených důkazů je výhradní doménou obecných soudů. Ty přitom v dané věci ve své povinnosti nikterak neselhaly. Provedly dostatečné množství důkazů, a to dokonce přímých, ve vztahu ke stěžovatelovu jednání (svědecké výpovědi). Několik na sobě nezávislých svědeckých výpovědí představuje přitom obvykle dostatečnou důkazní oporu i pro vydání odsuzujícího rozhodnutí v trestním řízení. Tím spíše pak musí být standard věrohodnosti naplněn v řízení občanskoprávním, zvláště neexistují-li žádné důkazy (kromě výpovědi stěžovatele a jeho "komplice"), které by danou konstrukci nabourávaly. V hodnocení důkazů tedy Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Není přitom zřejmé, jak by soudy měly více chránit údajnou slabší stranu (ředitele divize).

11. Totéž pak platí i pro oblast právního posouzení. Intenzita porušení povinností zaměstnance nemusí být měřena podle nějakých obecně platných absolutních kritérií a takové posouzení se může odlišovat nejen podle druhu zaměstnání, nýbrž i podle povahy zaměstnavatele. Vedlejší účastnice je přitom prokazatelně právnickou osobou prosazující nadprůměrně vysoké standardy etického chování zaměstnanců. Takový požadavek je pak zcela v souladu s právním řádem České republiky, přičemž se musí promítnout i do aplikace institutu okamžitého zrušení pracovního poměru. Ani v tomto směru tedy soudy nevystoupily z mezí daných jim ústavním pořádkem.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu