Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 545/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2019 č. j. -650 a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 5. 2019 č. j. -356, , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že jimi byly upraveny poměry ke stěžovatelovým dvěma nezletilým dětem pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů. Okresní soud Brno-venkov rozhodl svým rozsudkem ze dne 22. 5. 2019 mimo jiné tak, že nezletilé děti otce, stěžovatele, a matky, svěřuje do péče matky, stěžovateli stanovil oprávnění ke styku a zároveň stanovil, že stěžovatel je povinen platit na výživu nezletilé A. 90.000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé A. E. částku 90.000 Kč měsíčně, s tím, že 30.000 Kč bude splatných k rukám matky a 60.000 Kč na matkou založený účet. Krajský soud v Brně rozsudek změnil mimo jiné tak, že snížil výživné u nezl. A. E. na částku ve výši 80.000 Kč, avšak k rukám matky bude u nezl. A. hrazena částka ve výši 40.000 Kč měsíčně u nezl. A. E. částka ve výši 30.000 Kč měsíčně a u obou dětí hrazeno 50.000 Kč na matkou založený účet.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s uloženou výší výživného. Rozporuje provedené hodnocení důkazů a tvrdí, že mezi učiněnými skutkovým zjištěními a provedenými důkazy se nacházely výrazné rozpory, které odvolací soud ještě prohloubil. Stěžovatel uvádí, že skončil na základě postupu matky dětí v exekuci a schyluje se k jeho trestnímu stíhání pro neplacení výživného. Ve vztahu k majetkovým poměrům stěžovatele učinil soud prvního stupně závěr, že stěžovatel měl jen za rok 2019 celosvětové příjmy v řádech stamilionů Kč. Odvolací soud následně došel ke skutkovému zjištění, že stěžovatel disponuje rovněž jinými příjmy, než jsou uvedeny v daňových přiznáních, tedy odměnou za výkon funkce jednatele společnosti X, a to (ve shodě se soudem prvního stupně), že stěžovatel je faktickým vlastníkem společnosti X, z čehož vyplývá, že zisk generovaný společností X lze v širším slova smyslu považovat za disponibilní majetek stěžovatele. S těmito závěry stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obdobně jako v případě, jejž řešil Ústavní soud nálezem ze dne 30. 4. 2014

sp. zn.

. Stěžovatel poukazuje na to, že nebyl ani vyzván k vysvětlení, jak byla spotřebována částka ve výši cca 184 milionů Kč za prodej jeho společnosti X, a že je usuzováno na jeho nadstandardní majetkové poměry jen z důvodu vlastnictví nemovitostí v hodnotě několika desítek milionů Kč. Stěžovatel nerozporuje, že dotčené nemovitosti vlastnil. Avšak vložil je do nadace XY ve prospěch členů své rodiny tak, aby byli potomci zajištěni z hlediska bydlení, studia, spoření atd., kdyby se stěžovateli něco stalo, což je v praxi běžným dlouhodobým účelem nadace. Převedení majetku do nadace je fakt, s nímž soud podle stěžovatele musí pracovat a zohlednit jej. Výsledkem je přitom skutečnost, že stěžovatel nemá k financím přístup a vše je v rukou exekutora, neboť stěžovateli je vyplácena pouze nezabavitelná částka a nebýt nadace XY, nebylo by jak se o členy rodiny postarat. Samotná skutečnost prodeje společnosti X za 184 milionů Kč ještě nevypovídá nic o tom, zda má stěžovatel tyto peníze dodnes k dispozici na hrazení podle něj přemrštěného výživného.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

7. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své základní právo na spravedlivý proces, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na nesouhlasu s výši vyměřeného výživného na nezletilé děti, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. Krajský soud ve svém rozhodnutí své závěry odůvodnil v takovém rozsahu, že rozhodnutí nelze shledat rozporné s principy práva na spravedlivý proces a jeho závěry nejsou z hlediska ústavně právního nepřijatelné. Odkaz na citované rozhodnutí Ústavního soudu je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí vychází z jiných skutkových okolností než je případ stěžovatele. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.

8. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti vůbec nemá ústavně právní dimenzi, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu