Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3545/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 8. 2016 č. j. -164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017 č. j. -250 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 č. j. -272, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a a 3 d (dále jen " "). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které zamítly jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "). Podle názoru stěžovatele měly civilní soudy ústavně nesouladným způsobem posoudit otázky související s počátkem běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy a s uplatněním námitky promlčení.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 1 037 121,11 Kč jako náhrady škody (v částce 37 121,11 Kč) a nemajetkové újmy (v částce 1 000 000 Kč) způsobené v důsledku trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 4. 2013 č. j. -926, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2014 č. j. -961.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") v záhlaví citovaným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelovi částku 30 068,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ve zbývající části (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zastavil odvolací řízení co do částky 12 584 Kč s příslušenstvím (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že co do částky 11 192,50 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá, a ve zbylé části výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli 2 151,11 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok III) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1 500 Kč (výrok IV). Nejvyšší soud následně zamítl dovolání stěžovatele podle

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze , přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy

sp. zn.

nebo

).

Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí civilních soudů je zřejmé, že návrh z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry soudů. Ústavní soud konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Civilní soudy dostatečně podrobně a s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu objasnily, jaké důvody je vedly k závěru, že nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy byl v době podání žaloby již promlčen. Zvláště podrobně se zejména Nejvyšší soud zabýval otázkou počátku běhu promlčecí doby v případě, že odvolací soud v trestní věci nerozhodl samostatným výrokem o odvolání státního zástupce ve vztahu k druhému obžalovanému, nyní stěžovateli, jakož i otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy za stejných skutkových okolností. Závěry soudů považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, rozumné a logické. Ústavní soud při přezkumu jejich aplikace neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.

Ke stěžovatelem tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud konstantně uvádí (srov. např. usnesení

sp. zn.

), že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům náleží zásadně civilním soudům, kterým je s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" dán prostor pro jeho interpretaci. Nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na přitom vzhledem k požadavku právní jistoty připadá v úvahu jen výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivých případů. Nelze pak pominout, že Ústavní soud již v obdobných případech aproboval názor, podle něhož státem vznesená námitka promlčení (zde ve sporech o náhradu za nucené omezení vlastnického práva) není bez dalšího v rozporu s (viz např. usnesení

sp. zn.

). Bylo proto na stěžovateli, aby prokázal, že specifika jeho případu tento rozpor zakládají. Pakliže tak neučinil, nelze soudům vyčítat, že v jeho případě námitku promlčení za nemravnou nepovažovaly.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že posouzením souladu aplikované zákonné úpravy s ústavním pořádkem se též již zabýval ve své judikatuře (srov. např. usnesení

sp. zn.

nebo

). Ústavní soud došel k závěru, že ustanovení - aplikované soudy v nyní projednávané věci - je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu