Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 287/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šebelíka, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -91 ze dne 5. listopadu 2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") přisoudil stěžovateli rozsudkem č. j. -73 ze dne 16. července 2019 částku 41 743 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl návrh o zaplacení dalších 168 257 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 8 228 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem k odvolání žalované změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), namítá porušení svých zaručených práv tím, že mu odvolací soud upřel zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení (nesprávný úřední postup) podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Žalobou v (dosud neskončeném) řízení vedeném u odvolacího soudu pod sp. zn. se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení částky 878 000 Kč; toto řízení bylo v roce 2002 přerušeno až do skončení konkursního řízení proti žalovanému (sp. zn. odvolacího soudu). Stěžovatel se již dříve domáhal zadostiučinění v téže věci; za období od 29. listopadu 2000 do 1. července 2015 mu bylo přiznáno odčinění ve výši 141 750 Kč. Bylo-li mu již přiznáno zadostiučinění za průtahy, bylo legitimní jeho očekávání, že pokračují-li průtahy, může být odškodněn opět. Odvolací soud však podle stěžovatele nezákonně uzavřel, že již dříve přiznané odškodné je dostačující; nadto mu uložil i povinnost nahradit žalované náklady řízení 600 Kč, bez ohledu na jeho tíživou majetkovou situaci. K tomu stěžovatel odkazuje především na nález

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2009 (N 180/54 SbNU 249) a tvrdí, že byl zkrácen ve svých základních právech zakotvených v , 36 odst. 1 a 3, 37 odst. 2 a 3, 38 odst. 2d (dále jen "") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); byla porušena i zásada, že skutkově shodné věci budou rozhodnuty stejně [viz

sp. zn.

ze dne 7. 5. 2014 (N 79/73 SbNU 397)], a proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

3. Z napadeného rozsudku je patrné, že v prvním řízení o návrhu stěžovatele na přiznání zadostiučinění nalézací soud rozsudkem sp. zn. ze dne 12. 12. 2014 přiznal stěžovateli 96 687,50 Kč s příslušenstvím a ohledně zaplacení dalších 53 312 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Odvolací soud zamítavý výrok změnil rozsudkem č. j. -81 ze dne 1. 7. 2015 a přisoudil stěžovateli dalších 45 062,50 Kč. Celkově přiznané zadostiučinění ve výši 141 750 Kč pak odvolací soud v projednávaném případě, při uvážení všech okolností, posoudil jako nadsazené, přestože současně konstatoval, že doba vlastního řízení, zahájeného dne 29. 11. 2000, je nepřiměřeně dlouhá. Důvody, které odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, jsou podle Ústavního soudu srozumitelné a přezkoumatelné, popsal, jaké výpočty jej vedly k určení přiměřeného zadostiučinění. Zohlednil i význam řízení pro stěžovatele, majícího dlouhodobé povědomí o finanční situaci žalovaného, a v důsledku toho o mizivé pravděpodobnosti uspokojení svého nároku. Již pravomocně přiznané zadostiučinění proto odvolací soud považoval za dostatečné, a proto rozhodl, jak výše uvedeno.

4. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu se týkají rozhodování o nákladech řízení za situace, kdy není účastník zcela úspěšný v řízení o návrhu podle zákona , míru zadostiučinění nelze presumovat natolik přesně, aby byla účastníkovi přiznána celá požadovaná částka, a proto mají soudy podle přiznat i částečně úspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů řízení. V projednávaném případě ale nebyl stěžovatel úspěšný vůbec a uvedenou judikaturu není možné aplikovat.

5. Stěžovatel není spokojen se situací, kdy se dlouhodobě a ve svém důsledku neúspěšně domáhá plnění od žalovaného; odvolací soud zároveň konstatoval porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (y). Napadené rozhodnutí však nezkracuje stěžovatele v právu na vlastnictví (y), a není ani porušením práva na náhradu škody (y), jen proto, že očekával další plnění, protože byl dříve úspěšný. Nebylo mu upřeno ani právo na přístup k soudu (y), ani na spravedlivý proces ( Úmluvy), vyvodil-li odvolací soud jiné právní závěry, než jaké bylo stěžovatelovo očekávání.

6. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu