Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 249/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. V., zastoupené Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 7. 11. 2019, č. j. -516, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2019, č. j. -491, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci podal z podnětu stěžovatelky okresnímu soudu návrh na povolení obnovy řízení v neprospěch odsouzené, kterým se domáhal zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2016, č. j. -295, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 9. 6. 2016, č.,j. -343, a to toliko do výroku o nároku poškozených na náhradu škody. O návrhu státního zástupce bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu tak, že návrh zamítl. Proti tomuto si podala stěžovatelka stížnost, o níž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu tak, že se zamítá.

Stěžovatelka brojí především proti tomu, že nebyla informována o konání veřejného zasedání dne 3. 10. 2019 před soudem prvního stupně, čímž jí bylo upřeno právo klást otázky vyslýchaným znalcům. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na specifické postavení poškozených osob v trestním řízení, přičemž v předmětném případě příslušný státní zástupce vycházel při podávání návrhu na obnovu řízení z revizního znaleckého posudku, jež nechala zpracovat stěžovatelka. Je tedy tak zřejmé, že to byla právě stěžovatelka, kdo měl na řízení zájem a komu byla účast na něm upřena.

III.

Ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu zjevně neopodstatněná a ve vztahu k napadenému usnesení okresního soudu opožděná.

Podle Ústavního soudu je v předmětném případě rozhodné posouzení práva stěžovatelky na podání stížnosti proti napadenému usnesení okresního soudu. Této otázce se v rámci svého odůvodnění věnoval již krajský soud, který vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka, jakožto poškozená, nebyla aktivně legitimována k podání tohoto opravného prostředku. Závěry stížnostního soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a stran odůvodnění lze tak na jeho závěry odkázat.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodla k ochraně svých práv využít procesní prostředek, který jí ze zákona nenáležel, nelze její obranu považovat za efektivní. To se odrazilo zejména v tom, že lhůta pro podání ústavní stížnosti byla zachována pouze ve vztahu k usnesení krajského soudu, nikoliv však ve vztahu k usnesení soudu prvního stupně.

Shora uvedené však nebrání Ústavnímu soudu, aby dal stěžovatelce zapravdu v tom smyslu, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, když jí nebyl vytvořen procesní prostor pro to, aby se mohla účastnit veřejného zasedání ze dne 3. 10. 2019. Tuto skutečnost je třeba Okresnímu soudu v Olomouci vytknout (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

odst. 54).

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Olomouci dne 3. 10. 2019, č. j. -491, v souladu s ustanovením pro opožděnost a ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 7. 11. 2019, č. j. -516, v souladu s ustanovením jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu