Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 308/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Svobody, zastoupeného JUDr. Petrem Šlaufem, advokátem se sídlem Kovářská 4, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2019 č. j. -275 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 3. 2019 č. j. -184, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že obecné soudy svým postupem porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle d (dále jen "Listina). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud").

2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení před obecnými soudy byl spor stěžovatele (žalovaný) a Společenství vlastníků jednotek X (dále jen "žalobce") o zaplacení částky 17 240 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku vyúčtování záloh na vodném, stočném, společné televizní anténě, službách, odměnách a do fondu oprav.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem stěžovateli uložil zaplatit ve prospěch žalobce částku 17 240 Kč s příslušenstvím. Soud vzal za prokázané, že žalovaná částka je rozdílem mezi platbami stěžovatele, jako člena společenství, skutečnými náklady a předepsanými platbami. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se neplněním svého peněžitého závazku ocitl v prodlení, přiznal soud žalobci rovněž právo na zaplacení úroků z prodlení.

4. Krajský soud k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil; rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl pouze v rozsahu, v němž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalovanému úrok z prodlení ve výši 0,55 % ročně z částky 6 608 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení. Krajský soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce byl oprávněn po stěžovateli požadovat zaplacení celkové částky 17 240 Kč, včetně příslušenství. Při určení výše úroku z prodlení však upozornil, že je zapotřebí přihlédnout vždy k tomu, kdy k prodlení stěžovatele došlo; proto částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů, které se podle něj "dostatečně nevypořádaly s námitkou směřující k nemravnému počínání žalobce požadovat zaplacení částky s příslušenstvím na základě písemností předkládaných soudu až coby důkazů". Stěžovatel se snaží i nadále rozporovat obsah vyúčtování, namítá absenci "náležitostí" listin a opakuje námitku promlčení tvrzeného nároku žalobce na zaplacení předmětné částky. V ústavní stížnosti však absentuje ústavněprávní argumentace.

6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud zdůrazňuje, že není povolán k tomu, aby pokračoval ve sporech, k jejichž rozhodování jsou příslušné obecné soudy, a které jsou již svou povahou spíše pokračující polemikou stěžovatele s jejich rozhodovací činností. Úkolem Ústavního soudu je zásadně řešit vztahy, v nichž vystupuje jednotlivec vůči státu. Spory mezi vlastníky bytových jednotek a společenstvím vlastníků jednotek, jakkoliv jsou jistě pro samotné vlastníky důležité, jsou svou povahou obvykle spory tzv. bagatelní a nemohou dosahovat ústavněprávních rozměrů. Z toho důvodu Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež nejsou vysoké. Tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

8. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku cca 17 000 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy výjimečně. Jestliže možnost kasačního zásahu Ústavního soudu představuje spíše výjimku z pravidla, pak tím spíše musí být takový postup náležitě odůvodněn. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti neuvádí žádné ústavně relevantní argumenty.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu