Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1573/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hrušky, zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem, sídlem Na Příkopě 814, Vsetín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2018 č. j. -115 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. září 2017 č. j. -101, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení y, , , a d (dále jen " "), jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 9. 2017 č. j. -101 bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele jako povinného na částečné zastavení exekuce (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci bylo exekuční řízení skončeno dne 13. 4. 2017, přičemž z oznámení soudní exekutorky JUDr. Jany Jarkové ze dne 13. 4. 2017 č. j. 207 EX 10443/08-283 vyplývá, že byla zcela vymožena částka, která tvořila předmět exekučního řízení. Podle okresního soudu exekuce zanikla vymožením, je skončena a zaniklo i pověření soudní exekutorky k jejímu provádění. Okresní soud proto podle a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ve spojení s , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, tento úsek exekučního řízení zastavil, neboť neshledal, že by trvaly podmínky řízení nezbytné k tomu, aby ve věci mohlo být dále jednáno a rozhodováno.

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 1. 2018 č. j. -115 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Okresní soud podle krajského soudu rozhodl správně, když řízení o návrhu stěžovatele na částečné zastavení exekuce ze dne 6. 3. 2017 podle zastavil.

4. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že pověřený soudní exekutor je v exekučním řízení povinen činit ve věci úkony od doby, kdy je mu doručeno pověření k provedení exekuce, a to do doby, než jeho pověření zanikne. Exekuce končí především vynucením celé vymáhané povinnosti, včetně příslušenství, nákladů oprávněného i nákladů exekuce. Jsou-li všechny tyto nároky vymoženy, exekuce je tím považována za provedenou - skončenou. Pro případnou obranu povinného proti vedené exekuci je dán zásadně prostor v průběhu exekučního řízení. Nebyla-li již v době rozhodování soudů dána existence nařízené a trvající exekuce, jako zvláštní podmínky řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce, je nutné podle , věty první a ve spojení s exekučního řádu řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce zastavit.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 207 Ex 10443/08 o 0 Kč s příslušenstvím provedly nesprávný výpočet odměny soudní exekutorky JUDr. Jany Jarkové, kdy její odměna byla stanovena ve výši 73 240,10 Kč.

6. Stěžovatel poukazuje na to, že mu soudy odňaly právo na obranu proti nesprávně stanovené výši odměny soudní exekutorky za situace, kdy v průběhu exekučního řízení došlo k zániku jejího práva na odměnu. Uvádí, že pohledávky přihlášené do dražebního jednání nevymohla soudní exekutorka, ale jiní exekutoři, kterým již byla zároveň za vymožení těchto pohledávek uhrazena odměna. Soudy nepřezkoumaly formální sdělení exekutorky o ukončení exekuce vymožením, pouze je přejaly. Přitom ze samotného sdělení soudní exekutorky je zjevné, že nebylo splněno rozvrhové usnesení. Nebylo-li rozvrhové usnesení splněno, exekuční řízení trvá.

7. Stěžovatel uvádí, že soudní exekutorka zvolila postup k jeho újmě, když formálním sdělením o skončení exekuce mu odebrala možnost obrany v řízení a soudy pak svým formalistickým postupem zasáhly do práva stěžovatele na soudní ochranu tím, že mu odebraly právo na projednání jeho věci před nezávislými soudy a porušily rovnost účastníků řízení. Přijetím nesprávného sdělení soudní exekutorky neumožnily stěžovateli vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, když řízení zastavily, aniž by rozhodovaly ve věci samé a zároveň zasáhly do práva stěžovatele vlastnit majetek, když svými postupem legalizovaly skutečnost, že pro vymožení jedné pohledávky byla uhrazena odměna dvěma exekutorům.

8. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí právní argumentaci na podporu svého tvrzení o nesprávném procesním postupu soudů, kdy podle jeho názoru v daném případě bylo nutné rozhodnout o jeho návrhu na částečné zastavení exekuce, když předmětná exekuce vedená soudní exekutorkou pod sp. zn. 207 Ex 10443/08 nadále trvá pro nesplnění rozvrhového usnesení a po vydání rozvrhového usnesení, ale před jeho vyplacením, došlo k zániku nároku na odměnu soudní exekutorky podle hmotného práva.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

(N 98/15 SbNU 17)].

13. Ústavní soud zjistil, že v posuzované věci bylo exekuční řízení skončeno dne 13. 4. 2017 vymožením částky, která tvořila předmět exekučního řízení. Nebyla-li již v době rozhodování soudů dána existence nařízené a trvající exekuce, postupovaly soudy ústavně souladným způsobem, když řízení o návrhu stěžovatele na částečné zastavení exekuce ze dne 6. 3. 2017 podle zastavily. Závěrům soudů proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

14. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními y a Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

15. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Jiří Zemánek, v.r.

předseda senátu

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

(N 98/15 SbNU 17)].

13. Ústavní soud zjistil, že v posuzované věci bylo exekuční řízení skončeno dne 13. 4. 2017 vymožením částky, která tvořila předmět exekučního řízení. Nebyla-li již v době rozhodování soudů dána existence nařízené a trvající exekuce, postupovaly soudy ústavně souladným způsobem, když řízení o návrhu stěžovatele na částečné zastavení exekuce ze dne 6. 3. 2017 podle zastavily. Závěrům soudů proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

14. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními y a Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

15. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Jiří Zemánek, v.r.

předseda senátu