Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3307/19

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky X1, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2019 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2019, stěžovatelka podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na zákonného soudce podle y. Stěžovatelka rovněž žádala Ústavní soud o přednostní projednání z důvodu naléhavosti věci ve smyslu .

2. V rámci zahájeného trestního řízení, byla na 17 obžalovaných (9 fyzických a 8 právnických osob) podána státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") obžaloba pro jednání, ve kterých jsou spatřovány zločiny přijetí úplatku podle alinea 1, odst. 4 písm. b) , , ve znění pozdějších předpisů, a podle , odst. 4 písm. a) , podplacení podle alinea 1, odst. 2 písm. a), b) , pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle , odst. 3 písm. a) , zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a při veřejné dražbě podle , odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 , poškození finančních zájmů Evropské unie podle , odst. 5 a zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle , odst. 2 písm. a) , a další trestné činy, jichž se měli obžalovaní případně též v různých stádiích dokonání i různými formami trestné součinnosti dopustit jednáním konkretizovaným v obžalobě, založené na číslech listů 22431 až 22488 ve svazku číslo 101 trestního spisu.

3. Dne 10. 5. 2019 vznesla stěžovatelka námitku podjatosti přísedících JUDr. Zdeňka Morávka a Gabriely Nardelli i náhradní přísedící Anny Kristlové, ke které se připojili obžalovaní X2, K. K., P. K., D. R., M. H., M. J., P. P., J. A., L. N. a P. D. Důvody pro vyloučení přísedících stěžovatelka spatřovala především ve způsobu ustavení senátu, který věc projednává. Krajský soud usnesením, napadeným ústavní stížností, podle § 31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, podle § 30 odst. 1 trestního řádu rozhodl tak, že přísedící JUDr. Zdeněk Morávek a Gabriela Nardelli nejsou vyloučeni z projednávání věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. , neboť pro takové vyloučení nebyly shledány žádné zákonné důvody. O podjatosti Anny Kristlové krajský soud nerozhodoval s odůvodněním, že podjatost náhradní přísedící nelze v této fázi namítat, neboť se na rozhodování nikterak nepodílí.

4. Proti rozhodnutí krajského soudu podali stížnost obžalovaní K. K., P. K., D. R., M. H., P. P., J. A. a stěžovatelka. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shledal argumentaci soudu prvního stupně správnou a přiléhavou a jeho závěry plně opodstatněnými a zákonnými. V postupu krajského soudu nezjistil žádných pochybení a všechny podané stížnosti jako nedůvodné podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že ve věci rozhodující soudy nedospěly ke správným právním závěrům a jejich odkazy na judikaturu Ústavního soudu považuje za značně nepřiléhavou. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy namítala, že přísedící byli k rozhodování v její trestní věci povoláni v rozporu se , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, i rozvrhem práce krajského soudu a zároveň k jejich povolání došlo zcela netransparentním a nepřezkoumatelným způsobem zhruba půl roku po nápadu obžaloby na krajský soud.

7. Stěžovatelka rovněž argumentovala tím, že její ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud by měl postupovat podle . Jako důvody uvedla, že vrchní soud v napadeném rozhodnutí odkázal na nález Ústavního soudu, který na rozhodovanou věc zjevně nedopadá a dále, že její věc podstatně přesahuje její vlastní zájmy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené .

9. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (srov. a y).

10. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005

sp. zn.

(U 23/38 SbNU 587)].

11. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jenž umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.

12. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatelka uplatnila ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno a v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v . Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že toto rozhodnutí stěžovatelku nijak nepoškozuje. Bude-li mít přesto v dalším průběhu řízení za to, že pro ni nepříznivé pravomocné meritorní rozhodnutí bylo vydáno podjatými přísedícími, nic jí nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí podala novou ústavní stížnost.

13. Je tak třeba uzavřít, že napadená usnesení, jakkoliv přímo proti nim nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, neboť ta má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. 5. 2019

sp. zn.

, ze dne 9. 10. 2018

sp. zn.

, ze dne 14. 11. 2018

sp. zn.

, ze dne 3. 5. 2018

sp. zn.

, ze dne 19. 3. 2015

sp. zn.

).

14. Dne 19. 12. 2019 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání spoluobžalovaného P. P., který měl za to, že je ve smyslu a 3 vedlejším účastníkem řízení, protože byly splněny podmínky tohoto ustanovení. P. P. uvedl, že jako vedlejší účastník se připojuje k ústavní stížnosti podané stěžovatelem v postavení vedlejšího účastníka ve smyslu . Ústavní soud s ohledem na skutečnost, že se v projednávané věci jednalo o ústavní stížnost nepřípustnou, a tedy věcného projednání neschopnou, o návrhu na přiznání postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení podle nerozhodoval. K tomu poznamenává, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu v trestní věci, označuje vzhledem k odlišné terminologii používané v trestním procesu, za vedlejší účastníky strany trestního řízení, jímž je podle § 12 odst. 6 trestního řádu ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce. Vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem tak není spoluobžalovaný v trestním řízení. P. P. měl možnost proti napadeným rozhodnutím sám podat ústavní stížnost, a pokud tak včas neučinil, nelze se v takovém případě domáhat připojení se k řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejšího účastníka řízení.

15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.

16. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti podle Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

David Uhlíř v. r.

soudce zpravodaj