Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 111/20

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CPU TRADE s. r. o., se sídlem Rokytova 4259/1, Brno, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem Jaselská 23, Brno, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2015, č. j. 23757/15/5300-21442-706367, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2017, č. j. -109, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2019, č. j. -72, za účasti Odvolacího finančního ředitelství, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, která porušila její právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " "), kdy stěžovatelka zdůrazňuje zejména princip rovnosti účastníků řízení podle y. Dále stěžovatelce měla být v rozporu s výhradou zákona podle y uložena daňová povinnost v širším slova smyslu (byla jí v rozporu se zákonem doměřena daň). Stěžovatelka podala současně návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že stěžovatelka podala kasační stížnost (posléze zamítnutou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu) proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Odvolací finanční ředitelství přitom změnilo dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj tak, že daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosince roku 2009 se v případě stěžovatelky nedoměřuje podle pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1 daňového řádu, neboť stěžovatelka se správcem dostatečně spolupracovala, a tak její daňovou povinnost bylo možno stanovit dokazováním. Ve zbytku ovšem odvolací finanční ředitelství rozhodnutí správce daně potvrdilo a stěžovatelce tak byla doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 1 947 886 Kč a dále jí bylo stanoveno penále ve výši 389 577 Kč. Podle orgánů daňové správy totiž stěžovatelka neprokázala, že se jí tvrzená plnění uskutečnila způsobem podle jí předložených dokladů, a že tedy pro sebe, za jí dodané zboží, mohla požadovat odpočet daně (respektive osvobození od daně) v rozsahu, v jakém tak nakonec učinila.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.

5. K věci je nejprve vhodné poznamenat, že stěžovatelka se na Ústavní soud s prakticky totožnými ústavními stížnostmi obrací opakovaně, když brojí proti jiným obdobím, za něž jí byla rovněž doměřena daň z přidané hodnoty. Její dosavadní stížnostní žádání však byla hodnocena jako zjevně neopodstatněná (srov. k tomu usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 11. 2018 a usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 3. 2019).

6. Stěžovatelka v nyní posuzované ústavní stížnosti tvrdí, že uskutečnění plnění, na základě nichž pro sebe žádala odpočet daně (respektive osvobození od daně), dostatečně prokázala. K tomu je však nutno konstatovat, že předestřená argumentace dostatečně nereaguje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, a ostatně ani na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu v jejich obdobných věcech, když text ústavní stížnosti je do značné míry tvořen parafrází pro věc obecně relevantní judikatury. I jen z takto stěžovatelkou přejatých textů nicméně vyplývá, že orgány daňové správy (respektive správní soudy) i v této věci stěžovatelky postupovaly a rozhodly ústavně konformně.

7. K jednotlivým námitkám tak lze především uvést, že v případě stěžovatelky nelze vycházet z judikatury (zejména) Soudního dvora Evropské unie, kdy daňový subjekt nevěděl, že některý jiný subjekt postupoval v rozporu se zájmem Evropské unie (respektive se zájmem členských států) na řádném výběru daně z přidané hodnoty. Byla to totiž - jak podrobně v ústavní stížností napadeném rozsudku vysvětlil krajský soud - sama stěžovatelka, kdo vykazoval prodej zboží, k němuž ve skutečnosti nedošlo. Pokud stěžovatelka opakovaně v ústavní stížnosti odkazuje na to, že jí byla za zboží na účet uhrazena kupní cena nebo že k dodanému zboží vyřizovala reklamace, pak již krajský soud vysvětlil, že stěžovatelka dostatečně konkrétní doklady například k reklamacím správci daně nepředložila a stěžovatelkou tvrzené bezhotovostní platby mající představovat uhrazené kupní ceny neodpovídaly cenám, jež byly naopak uvedeny v těch dokladech, jež stěžovatelka správci daně poskytla.

8. Neobstojí ani odkaz stěžovatelky na podle ní obdobný případ, jímž se zabýval Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 30. 8. 2017, č. j. -53. Ve věci stěžovatelky totiž orgány daňové správy vycházely ze zcela objektivních zjištění založených například na tom, že subjekty, s nimiž měla stěžovatelka obchodovat, nevyvíjely žádnou činnost atp., což korespondovalo i neurčitými doklady a tvrzeními samotné stěžovatelky (stěžovatelka tedy neprokázala ani to, co sama tvrdila). Správce daně přitom ve věci stěžovatelky nezaložil své závěry na vlastních definicích toho, co je například standardní cena a co nikoliv, nebo toho, jak mají být řešeny podmínky reklamace, jak to učinil správce daně ve stěžovatelkou odkazovaném rozsudku sp. zn. . Naopak stěžovatelkou údajně dodané zboží nebylo ani označeno nezaměnitelnými identifikátory (například výrobními čísly), což však výrazně snižuje hodnotu stěžovatelčiných námitek, že nebyly prověřeny skladovací prostory, kam mělo být zboží skládáno, nebo že měli být vyslechnuti zaměstnanci přepravce.

9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle ustanovení rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

10. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ( ), jelikož by to bylo nadbytečné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu