Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
110724.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 4098/19
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou se sídlem Svornosti 86, 736 01 Havířov - Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 509/2019 -41 ze dne 10. 10. 2019 a usnesení Okresního soudu v Karviné č. j. 2 Nt 92/2019 -11 ze dne 13. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Rubrikovaným usnesením Okresního soudu v Karviné bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele (spolu s dalším obviněným) do vazby podle § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodu § 67 písm. a) trestního řádu, přičemž nebyl přijat jeho písemný slib. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení
sp. zn. II. ÚS 2583/19
ze dne 15. 10. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud není vrcholným článkem soustavy obecných soudů, nýbrž je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y) a jeho úkolem je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Posláním Ústavního soudu není plnit funkci instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho zásah do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález
sp. zn. IV. ÚS 689/05
ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je totiž sice bezpochyby rozhodnutím, které je způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu a povinnosti periodického přezkumu trvání vazebních důvodů je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě zjevně vybočujícího zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. V projednávaném případě není pochyb o tom, že se obě napadená rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby opírala o zákonné důvody vymezené v ustanoveních § 67 a § 68 odst. 2 trestního řádu, ačkoliv stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně tvrdí opak, tj. že nebyly splněny zákonné podmínky pro vzetí stěžovatele do vazby a napadená rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. Ústavní soud dodává, že ačkoliv je odůvodnění usnesení okresního soudu velmi stručné, když je ohledně vymezení skutku odkazováno na usnesení o zahájení trestního stíhání (a v tomto ohledu lze souhlasit s námitkou stěžovatele), nelze takovéto odůvodnění považovat za extrémně rozporné s požadavky plynoucími z ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu, respektive s ústavněprávními požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listin y. Stejně tak nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že stěžovatel se ve vazbě nachází od 11. 9. 2019, což dále ještě umocňuje zdrženlivý postoj Ústavního soudu, neboť se jedná o dobu stran záruk spravedlnosti a zákonnosti přijatelnou, nijak nevybočující z časových limitů stanovených v ustanovení § 72a trestního řádu.
Ústavní soud uzavírá, že stížnostní soud se s námitkami stěžovatele vypořádal ústavně konformním způsobem a plausibilním způsobem vysvětlil, proč u stěžovatele (a také u spoluobviněného) existuje důvodná obava podle § 67 písm. a) trestního řádu. Ústavní soud proto důvod pro svůj kasační zásah v nyní projednávané věci neshledal.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu