Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
110650.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 347/20
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Rašky, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, sídlem Sadová 1585/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 27 Cdo 227/2018 -336, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodních společností 1. BENET GROUP, a. s., sídlem Křesomyslova 284/23, Praha 4 - Nusle, a 2. CASH & CAPITAL, a. s., sídlem Vlastislavova 152/4, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 11 odst. 1 , čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobo d, jakož i čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016 č. j. 49 Cm 38/2013 -237 byla k návrhu stěžovatele povolena obnova řízení, které bylo vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 49 Cm 292/2001 ve věci první vedlejší účastnice (dále jen "navrhovatelka") o určení neexistence rozhodnutí jediného akcionáře přijatých při výkonu působnosti valné hromady akciové společnosti a o určení vlastnického práva k akciím, jehož účastníky byli druhá vedlejší účastnice (dále jen "společnost") a stěžovatel. K odvolání navrhovatelky a společnosti Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2017 č. j. 14 Cmo 97/2017 -300 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podala navrhovatelka a společnost dovolání, načež Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání navrhovatelky podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř. ") odmítl s tím, že nesměřuje proti usnesení vypočtenému v § 238a o. s. ř. o. s. ř. , a není ani přípustné podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. (výrok I), na základě dovolání společnosti pak výše označená usnesení podle § 243e odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu především nesprávné posouzení otázky důvodnosti obnovy řízení. Současně poukazuje na procesní pochybení spočívající v tom, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení neustanovil společnosti opatrovníka pro dovolací řízení, ale připustil její zastupování právní zástupkyní, která k tomu byla zmocněna statutárním orgánem společnosti, jenž byl jmenován neoprávněně. Dále pak namítá, že výroky napadeného usnesení jsou nejednoznačné, neboť neodpovídají odůvodnění a především charakteru celého řízení.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity; ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Na základě výše uvedeného Ústavní soud opakovaně vyvozuje, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost (toliko) proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012
sp. zn. Pl. ÚS 29/11
(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012
sp. zn. II. ÚS 2371/11
(N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. V nyní posuzované věci je procesním důsledkem ústavní stížností napadeného usnesení, že Městský soud v Praze bude opětovně rozhodovat o návrhu stěžovatele na obnovu řízení. A byť v takto otevřeném řízení bude vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), s nímž stěžovatel nesouhlasí, nejde o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je třeba ústavní stížnost stěžovatele považovat za "předčasnou", resp. za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu .
9. Vzhledem k tomu ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj