Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 288/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupenou Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -30 ze dne 22. 11. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -33 ze dne 29. 5. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná y (dále jen " "), a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "žalovaný") bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno usnesení Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "stavební úřad") ze dne 2. 8. 2018, č. j. MUFO 24272/2018, kterým bylo podle zastaveno řízení o žádosti stěžovatelky o obnovu řízení, na jehož základě bylo vydáno sdělení stavebního úřadu č. j. MUFO 6985/2014 k oznámení o užívání stavby rodinného domu na pozemku č. st. X v k. ú. N.

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí. Krajský soud především konstatoval, že z předmětných podání ze dne 22. 12. 2016 a 10. 7. 2017 nebylo lze jednoznačně dovodit, zda obsahují požadavek obnovy řízení. Naopak zejména v doplnění ze dne 10. 7. 2017 byl obsažen požadavek přezkumu sdělení dle , z čehož bylo lze dle krajského soudu dovodit, že stěžovatelka vzala ve vztahu k předmětnému sdělení svou žádost o obnovu řízení zpět. Za této situace měl pak stavební úřad řízení zastavit podle a nikoliv podle jeho písm. b). Nesprávná aplikace však na zákonnost rozhodnutí žalovaného neměla dle krajského soudu vliv. Žalobní důvody směřovaly především proti absenci vyjádření stavebního úřadu k postupu dle ; žalovaný však podrobně vysvětlil, z jakého důvodu není přezkum podle tohoto ustanovení možný.

4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší správní soud dospěl na rozdíl od krajského soudu k závěru, že podání stěžovatelky ze dne 10. 7. 2017, které navazuje na její předchozí žádost o obnovu řízení ze dne 22. 12. 2016, nebylo lze vyhodnotit jako zpětvzetí její žádosti o obnovu řízení, nýbrž jako doplnění původní žádosti o podnět k provedení přezkumu sdělení stavebního úřadu dle . Vzhledem k tomu, že sdělení stavebního úřadu k ohlášení užívání stavby není rozhodnutím ve smyslu , žádost o obnovu nebyla přípustná. Stavební úřad proto nepochybil, jestliže řízení o žádosti stěžovatelky o obnovu řízení, na jehož základě bylo vydáno předmětné sdělení, zastavil dle . I přes dílčí pochybení krajského soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení podání stěžovatelky shledal Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu jako celek správný.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy, potažmo žalovaný, neposoudily zákonnost předmětného sdělení stavebního úřadu ze dne 27. 3. 2014 ve smyslu , byť to ve svém podání ze dne 10. 7. 2017 žádala. Nejvyšší správní soud neobjasnil, proč nevzal v potaz stěžovatelčino podání ze dne 10. 7. 2017 a nadále vycházel z původní žádosti ze dne 22. 12. 2016 se závěrem, že napadený rozsudek krajského soudu je jako celek správný a navzdory dílčímu pochybení není stižen nezákonností. Podle stěžovatelky zůstalo neobjasněno, zda přezkoumání předmětného sdělení ve smyslu na základně podání stěžovatelky ze dne 10. 7. 2017 by vedlo či nevedlo k zamítnutí kasační stížnosti, resp. žaloby, potažmo odvolání stěžovatelky. V postupu obou soudů, potažmo žalovaného, stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a zásah do práva na přístup k soudu. Stěžovatelka konečně namítá, že ve vztahu k ní nebyla zachována lhůta k přípravě na jednání v případě předvolání k jednání na 29. 5. 2019, tedy postup v rozporu s , v čemž spatřuje porušení svého práva ve smyslu y.

6 . Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 6. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 1. 2016).

8. Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně absence přezkumu předmětného sdělení ve smyslu , Ústavní soud uvádí, že tato je nepřípustná, neboť ji stěžovatelka nevznesla v kasační stížnosti (a proto se touto námitkou ani Nejvyšší správní soud nezabýval). Stěžovatelka ve vztahu k této námitce nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Z uvedených důvodů se Ústavní soud touto námitkou zabývat nemohl.

9. Namítá-li pak stěžovatelka postup v rozporu s z důvodu nedodržení lhůty k přípravě na jednání v případě předvolání k jednání na den 29. 5. 2019, z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka tuto námitku vznáší v ústavní stížnosti opětovně. Správní soudy (potažmo správní orgán) ji totiž již vypořádaly a dle názoru Ústavního soudu tak učinily ústavně konformním způsobem. Napadená rozhodnutí jsou ve svém celku pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

10. Napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu