Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 318/20

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti RNDr. Petra Coufa, zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem, sídlem Lublaňská 6/55, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019 č. j. -1613, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2020, stěžovatel podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle , a d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y.

2. V řízení o žalobě o určení dědického práva, vedené Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. , Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018 č. j. -1515 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že si je vědom možné předčasnosti podání ústavní stížnosti, a to vzhledem k tomu, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je zrušující, ale podle jeho názoru řízení sice bude dále pokračovat u obecných soudů, a je nicméně nepochybné, že závěry Nejvyššího soudu učiněné v napadeném rozhodnutí jsou a budou pro další řízení závazné.

4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené .

5. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány [srov. nález ze dne 13. 7. 2000

sp. zn.

(N 111/19 SbNU 79)].

6. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.

7. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatel uplatnil ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno, a v dané věci nejsou splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v . Bude-li mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že pro něho nepříznivým pravomocným meritorním rozhodnutím byla porušena jeho základní práva, nic mu nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí podal novou ústavní stížnost. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 18. 12. 2019

sp. zn.

či ze dne 21. 1. 2020

sp. zn.

).

8. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2020

David Uhlíř v. r.

soudce zpravodaj