Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 167/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Pajera, zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem, sídlem Lánská 65/8, Praha 14 - Kyje, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2019 č. j. -598, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Renaty Klapkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením o porušení svých základních práv garantovaných a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti, přiloženého usnesení Nejvyššího soudu a vyžádaného dovolání se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 10. 10. 2018 č. j. -544, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. 11. 2018 č. j. -550 zamítl stěžovatelovu odpůrčí žalobu ve sporu o neúčinnost darovací smlouvy. Proti tomuto rozsudku stěžovatel brojil odvoláním, na jehož základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 4. 2019 č. j. -570 potvrdil rozsudek okresního soudu (toliko změnil jeden z nákladových výroků).

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž konstatoval, že jeho podání bylo krajským soudem připuštěno. Poté uvedl, že: "Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci. Ve smyslu ustanovení , neboť v daném případě má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak." Do dovolání (předposlední odstavec na druhé straně) pak zařadil text: "Pro posouzení určení neúčinnosti darovací smlouvy je rozhodující splnění dvou podmínek, a to zda je pohledávka vymahatelná a zda právní úkon dlužníka směřuje ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele. Důkazní břemeno proto spočívá ve dvou bodech a oba, tedy obě podmínky jsou v mém případě splněny. Splnění dalších podmínek již není vyžadováno. Rozhodně není rozhodující, zda v době podání žaloby byla cena darovaných nemovitostí dostačující k úhradě mé pohledávky za dlužníkem. Ostatně ani výše zástav, které vázly na nemovitostech nebyly zjištěny. Nicméně splnění této podmínky, na základě které soud mojí žalobu zamítl není rozhodující pro posouzení neúčinnosti darovací smlouvy." Nejvyšší soud shledal, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto ho usnesením ze dne 24. 10. 2019 č. j. -598 odmítl. Vada dovolání spočívala v absenci stanovené náležitosti, neboť v něm nebyly zákonem předepsaným způsobem vymezeny předpoklady jeho přípustnosti. Konkrétně Nejvyšší soud uvedl, že z obsahu dovolání není zřejmá žádná ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a doplnil, že další část dovolání obsahuje polemiku s právním posouzení věci krajským soudem, aniž by z této části textu dovolání bylo možné dovodit některou ze čtyř variant předpokladů přípustnosti dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud odmítnutím dovolání porušil jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces, čímž došlo k faktickému odepření spravedlnosti. Na necelých dvou stranách textu ústavní stížnosti dvakrát cituje pasáž ze svého dovolání, která podle jeho názoru obsahuje vymezení, proč by měla být dovolacím soudem právní otázka řešena jinak, a to předposlední odstavec na druhé straně dovolání (viz výše sub 3).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu s obsahem parafrázovaným výše (bod 3.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v ), tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat.

7. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze sice dovodit snahu, aby se Nejvyšší soud zabýval jeho námitkami vůči posouzení žaloby krajským soudem, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ). I kdyby byla v citovaném odstavci stěžovatelova dovolání zakódována otázka hmotného práva, na které záviselo rozhodnutí krajského soudu, pak - jak vystihl Nejvyšší soud (viz první odstavec na třetí straně odůvodnění) - není z jeho obsahu zřejmá žádná ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání (stěžovatel sice ve čtvrtém odstavci na druhé straně dovolání tvrdí, že v daném případě má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, avšak v takovém případě bylo jeho povinností označit rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se požaduje odchýlit; ve stěžovatelově dovolání žádné takové rozhodnutí uvedeno není). Ústavní soud připouští, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

).

8. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (ve III. čtvrtletí 2019) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu