Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3834/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S. L. R., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Janem Rothem, advokátem, sídlem Čs. armády 1948, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2019 č. j. -101, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z a d.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") zamítl usnesením ze dne 21. 6. 2019 č. j. -80 stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Z dokazování podle okresního soudu vyplynulo, že stěžovatel byl v průběhu výkonu trestu sedmkrát kázeňsky odměněn. Byť svého jednání lituje, jeho vyjádření o mu uloženém trestu však o jeho polepšení nesvědčí; považuje je za zbytečný a přehlíží okolnosti jeho uložení. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel není schopen kritického náhledu na své chování a nelze tedy hovořit o jeho polepšení. Do výkonu trestu byl navíc stěžovatel dopraven policejním orgánem. Za podstatné soud považoval, že stěžovatel jeví jasné rysy recidivy. Má osm záznamů v rejstříku trestů, a dokonce předchozí podmíněné propuštění se u něj minulo účinkem. Stěžovatel rovněž nepředložil žádný příslib zaměstnání. Zároveň má značné dluhy a tendence k majetkové trestné činnosti. Z uvedených důvodů riziko recidivy dle soudu převažuje.

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy pouze mechanicky konstatovaly, že počet kázeňských odměn nic neříká o jeho polepšení. Soudy se nezabývaly tím, za co byly odměny uloženy a jaký je tedy jejich význam pro jeho polepšení. Naproti tomu nepřípustně zdůrazňovaly jeho trestní minulost, včetně již zahlazených odsouzení. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezem

sp. zn.

. Obecné soudy rovněž nepřípustně přihlédly k nedobrovolnému nástupu do výkonu trestu, aniž by se zabývaly důvody, pro toto stěžovatelovo chování. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje subjektivní ústavní právo na podmíněné propuštění. Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2009

sp. zn.

, ze dne 6. 5. 2010

sp. zn.

, ze dne 23. 2. 2012

sp. zn.

a nález ze dne 23. 9. 2010

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Posouzení a vyvážení legitimních kritérií je, v rámci zákonem stanovené diskrece ( ), tedy věcí obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy.

8. Jde-li o ústavní přípustnost zohledněných kritérií, pak v tomto směru Ústavní soud neshledal žádné relevantní pochybení. Především se neztotožnil s námitkou stěžovatele, podle které nelze přihlédnout k trestní minulosti odsouzeného. Takový postup je naopak nezbytný pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017

sp. zn.

). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených tedy naopak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015

sp. zn.

, ze dne 16. 6. 2015

sp. zn.

, ze dne 26. 4. 2016

sp. zn.

), což v napadeném rozhodnutí připomněl i okresní soud. Ve stěžovatelem zmíněném nálezu ze dne 12. 5. 2011

sp. zn.

(N 90/61 SbNU 405) Ústavní soud toliko zapověděl, aby žádosti o podmíněné propuštění mohly být zamítnuty pouze s poukazem na závažnost spáchané trestné činnosti. K tomu však v dané věci nedošlo a soudy zcela řádně zohlednily stěžovatelova opakovaná selhání a riziko z nich vyplývající. Přihlédnout přitom soudy mohou i k zahlazeným odsouzením [nález ze dne 1. 12. 2005

sp. zn.

(N 219/39 SbNU 323), obdobně usnesení ze dne 6. 5. 2010

sp. zn.

], neboť i ta dokreslují obraz stěžovatelovy osobnosti a způsob, jímž lze nacházet jeho nápravu.

9. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013

sp. zn.

, ze dne 16. 10. 2014

sp. zn.

, ze dne 5. 4. 2016

sp. zn.

). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost, či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit, a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014

sp. zn.

, ze dne 16. 10. 2014

sp. zn.

, ze dne 5. 4. 2016

sp. zn.

). Soudy tedy nemají povinnost vyvíjet nadměrné úsilí k zjištění podrobností stran stěžovatelova výkonu trestu.

10. Konečně za přípustná kritéria je třeba považovat rovněž postoj k trestné činnosti a výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 1. 3. 2016

sp. zn.

nebo ze dne 11. 10. 2016

sp. zn.

), reálný plán na obstarání budoucích (a samozřejmě legálních) příjmů (srov. např. usnesení ze dne 1. 3. 2016

sp. zn.

nebo ze dne 29. 8. 2017

sp. zn.

), jakož i dobrovolnost nástupu k výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016

sp. zn.

nebo ze dne 20. 4. 2017

sp. zn.

). Soudy přitom zamítnutí stěžovatelovy žádosti neopřely o jednu výlučnou vedlejší skutečnost, jak jim zapovídal nález ze dne 28. 11. 2018

sp. zn.

, nýbrž o celý souhrn několika relevantních skutečností. Meze diskrece dané jim zákonem na straně jedné a judikaturou Ústavního soudu na straně druhé tedy nepřekročily.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu