Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3884/19

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného Mgr. Andreou Málkovou, advokátkou, sídlem Hradiště 96/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019 č. j. -1708, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2019 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2016 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

1. Návrhem podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že Nejvyšší soud zrušil v záhlaví uvedeným usnesením napadené rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v části týkající se stěžovatele a přikázal krajskému soudu, aby ve věci znovu rozhodl.

3. Proti všem napadeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost. Soudy se dle něj zejména dostatečně nevypořádaly se všemi jeho námitkami.

4. Aniž by Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení stěžovatelovy argumentace, musel ústavní stížnost odmítnout pro její nepřípustnost.

5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.

6. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že dané řízení ještě není ukončeno a je stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (y). V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je krajský soud ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán", má-li dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele. To platí zvláště pro námitky, s nimiž se dle stěžovatele Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy trestní řízení nadále pokračuje, bylo v rozporu s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 3. 5. 2016

sp. zn.

). Stěžovateli tak nic nebrání například v případném řízení před odvolacím soudem uplatnit argumentaci, jakou uvedl v ústavní stížnosti, a teprve po jejím vypořádání bude moci Ústavní soud posoudit, zda došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv.

7. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2020

Jan Filip v. r.

soudce zpravodaj