Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3993/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Reného Gemmela, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -125 ze dne 25. září 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti

1. Stěžovatelem je advokát. Podanou ústavní stížností se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání ve věci přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením ve správním soudnictví, jež se v minulosti zabývalo dopravním přestupkem, resp. uloženou pokutou ve výši 2 500 Kč.

2. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že dovolací soud tím, že odmítl jeho dovolání pro nepřípustnost, porušil jeho právo na přístup k soudu jako součást ústavního práva na spravedlivý proces garantovaného v d (dále jen " ").

3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem sp. zn. ze dne 11. 8. 2016 konstatoval porušení práva jako přiměřenou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením ve správním soudnictví, a pokud jde o požadovanou formu zadostiučinění v penězích, žalobu zcela zamítl. Městský soud v Praze posléze rozsudkem sp. zn. ze dne 30. 3. 2017 potvrdil zamítavou část rozsudku obvodního soudu (výrok ve věci samé), a v části, v níž bylo konstatováno porušení práva, rozsudek nalézacího soudu zrušil a řízení zastavil.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud nepřípustně směšoval předmět řízení před civilními soudy (právo na přiměřené zadostiučinění za průtahy v soudnictví) s předmětem řízení ve správním soudnictví (uložená pokuta ve výši 2 500 Kč). Dále stěžovatel namítá, že Nejvyššímu soudu předložil nové, judikatorně dosud neřešené právní otázky, které byly s to založit přípustnost dovolání ve smyslu , .

5. Konkrétně se jedná o otázky, zda je význam řízení nízký z důvodu, že se stěžovatel neúčastnil osobně soudních jednání (jednání se účastnil pouze jeho právní zástupce) a odmítl svou účastnickou výpověď. Dále zda je délka řízení sedmi let v daném případě přiměřená, nepřesahující průměrnou délku řízení. Zda snižuje míru stěžovatelovy nemajetkové újmy to, že je stěžovatel advokátem, pro kterého je účast u soudních řízení rutinní záležitostí, a jehož znalost soudního prostředí výrazně snižuje úzkost, nepohodu a obtíž pociťovanou běžnými účastníky řízení, kteří advokáty nejsou. A poslední dle stěžovatele neřešenou otázkou bylo, zda v daném případě postačuje poskytnout zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva, či zda bylo namístě poskytnout zadostiučinění v penězích.

II. Hodnocení Ústavního soudu

6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu, proti kterému již není přípustný žádný opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která nemusí být v řízení před Ústavním soudem zastoupena, neboť je advokátem.

7. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud podotýká, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

9. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Pokud by Nejvyšší soud skutečně dovolání stěžovatele kvazimeritorně odmítl za situace, kdy bylo na místě dovolání věcně projednat jako přípustné, dopustil by se vůči stěžovateli odepření práva na přístup k soudu (odepření instance).

11. Ústavní soud však v nyní projednávané věci neshledal zmíněné pochybení obecného soudu, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Obecně je třeba konstatovat, že v nyní posuzovaném případě obsah ústavní stížnosti pouze rekapituluje obsah dovolání a konstatuje, že tyto okruhy otázek jsou s to založit přípustnost dovolání k meritornímu přezkumu.

13. Podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k významu předmětu řízení pro poškozeného. Při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného se tak z povahy věci přihlédne i k "bagatelnosti" řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve shodě s ustálenou judikaturou vrcholných soudů stěžovateli větší zásah do jeho práv než tato uložená pokuta nehrozil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010,

sp. zn.

). Jelikož je tato otázka judikatorně řešena, je pro úplnost třeba konstatovat, že stěžovatel ani netvrdil a nenabízel soudu alternativní okolnosti, které by význam řízení z hlediska uvedeného ustanovení "znásobovaly".

14. Co se naopak týče přednesené otázky snížení významu řízení, resp. zda neúčast stěžovatele na soudním řízení (přítomnost jednání) snižuje význam věci, rovněž tato otázka je judikatorně řešena. Soudy k ní v tomto smyslu mohou přihlédnout a tyto okolnosti posuzovat v rámci významu řízení jako výraz míry (ne)zájmu o probíhající soudní řízení a jeho výsledek, jakkoliv se s tímto právním posouzení stěžovatel neshoduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. ).

15. Současně též platí, že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci ( ). Stěžovatel se de facto domáhá, aby soudy vzaly v úvahu jen ta zjištění, která pro něj znamenají přiznání vyššího zadostiučinění, a současné odhlédnutí od okolností případu svědčících závěru o nižším zadostiučinění, resp. o tom, že postačí konstatovat porušení práva ze strany soudů. Tyto závěry stěžovatele jsou však v rozporu s výše uvedeným ustanovením zákona o odpovědnosti státu za škodu.

16. Rovněž zohlednění pozice stěžovatele jako advokáta, resp. posouzení, zda advokát má důvod se cítit poškozeným s ohledem na svůj profesní stav a zkušenosti, představuje toliko běžné přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu ve smyslu citovaného ustanovení a judikatury dovolacího soudu (srov. např. Nejvyšším soudem odkazovaný rozsudek tamního soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. , č. 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. ).

17. Jako přípustný dovolací důvod nelze předestřít otázku, na níž posouzení věci před odvolacím soudem nebylo závislé (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka, že odvolací soud považuje délku sedmi let posuzovaného soudního řízení správního za přiměřenou a nepřesahující průměrnou délku řízení je nadto lichá. I odvolací soud totiž dospěl k závěru o nepřiměřenosti délky řízení. Za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy (s ohledem na to, že ji lze považovat za marginální) postačí deklarování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. ).

18. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces, a odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu